V Bruselu má v úterý večer premiéru belgický dokumentární snímek o českém filozofovi Janu Patočkovi, který před 40 lety zemřel na následky tvrdého výslechu komunistické Státní bezpečnosti. O Patočkově odkazu se bude až do soboty diskutovat nejen v Evropském parlamentu, ale i na univerzitách v Bruselu a Lovani.
Pražský Sokrates. Odkazu Jana Patočky se věnuje film i diskuse v Bruselu a Lovani
Belgický dokument o Janu Patočkovi nazvaný Pražský Sokrates má představit muže, který svou odvahou postavit se v 70. letech komunistickému režimu dodnes fascinuje intelektuály po celém světě.
Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.
„Kvůli tomu trpěl. Mělo to důsledky, které zapříčinily jeho smrt. Na to jsme chtěli upozornit. Lidé znají Sokrata a Prahu. To je způsob, jak objevit Patočku jako pražského Sokrata,“ říká americký filozof a autor myšlenky filmu Nicolas De Warren.
Za komunistického režimu byl Jan Patočka zakázaným autorem. Čtyřicet let poté je ale vše jinak. V Belgii je natolik slavný, že se o něm mluví v Evropském parlamentu a v Lovani, kde kdysi přednášel, se o něm učí na univerzitě.
Zásadní podíl na tom mají zachránci Patočkova archivu. Patří mezi ně i jeho tehdejší student Ivan Chvatík, který okamžitě po smrti svého učitele pomohl převézt jeho rukopisy na tajná místa.
„K večeru (v den Patočkovy smrti, pozn.) jsme přijeli k Patočkovi do bytu. Pomocí Jana Sokola – Patočkova zetě – jsme otevřeli pracovnu a všechny písemnosti, které byly nenahraditelné, jsme zabalili do balíčků a odvezli. Tím jsme zachránili celou pozůstalost, protože jsme nemohli vědět, jestli policie třeba nepřijde na druhý den a neudělá nějakou razii a všechno to nezničí,“ vzpomíná Chvatík na události staré 40 let.
- Zakladatel fenomenologické filozofie Edmund Husserl (1859–1938), židovský rodák z Prostějova, se s Patočkou seznámil během studií na univerzitě ve Freiburgu. Jako žid se dostal v nacistickém Německu do potíží a hrozilo, že celé jeho dílo bude zlikvidováno.
- „Jan Patočka s pražským filozofickým kroužkem proto začal organizovat přesun Husserlových rukopisů do Prahy. Husserl byl pověstný tím, že psal těsnopisem, takže popsal několik tisíc stránek. Původně se zamýšlelo, že archiv bude v Praze, peníze na to dal i Masaryk. Brzy se ale ukázalo, že ani Praha není bezpečné místo. Takže nakonec velice schopný františkán Hermann Van Breda převezl materiál přes celou Evropu do Lovaně a založil zde archiv, kde dokonce celou válku ukrýval Husserlovu manželku,“ říká Ivan Chvatík.
- „Patočka nám to mnohokrát vyprávěl a nás to inspirovalo k tomu, že jsme potom podle stejného scénáře provedli záchranu jeho archivu a písemných pozůstalostí,“ dodává.
Patočkovy myšlenky jsou pro současné filozofy stále přitažlivější
Chvatík dál šíří myšlenky svého učitele: „Už v 70. letech, když formuloval svou filozofii dějin, pochopil, že Evropa odchází z celosvětového postavení supervelmoci a nastává něco, čemu dnes říkáme globalizace. Takže Patočka čím dál víc dává filozofickým zájemcům materiál, aby se mohli v novém světě nějak orientovat.“
Chvatík učil i italského filozofa z Milána, který se jen kvůli Patočkovi naučil česky. A to za pouhé dva roky. O Patočkovi zatím napsal dvě knihy a říká, že český filozof je stále víc v módě. „Protože mluvil o Evropě. O pojmu Evropy. Mluvil o minulosti a taky budoucnosti Evropy,“ potvrzuje přitažlivost Patočkových myšlenek Francesco Tava.
Patočkova díla byla přeložena do 25 jazyků, včetně perštiny a japonštiny. Čtyři desítky let po své smrti je ve světě považovaný za největšího českého filozofa.
Ivan Chvatík o Patočkově roli při záchraně Husserlova archivu (zdroj: ČT24)
Věděl, že za některé věci stojí za to trpět… a podle toho žil
Jan Patočka se narodil 1. června 1907. Turnovský rodák začal po maturitě studovat romanistiku, slavistiku a filozofii na Univerzitě Karlově. Jako stipendista pobýval rok v Paříži, promoval v roce 1931 v Praze prací o pojmu evidence a ve studiích poté pokračoval na univerzitách v Berlíně a Freiburgu. Zde studoval u Martina Heideggera a spřátelil se s Edmundem Husserlem. Na znamení přátelství mu Husserl daroval čtenářský pultík, který mu kdysi za studií v Lipsku dal TGM.
Chvatík: Patočka nemá mezi českými filozofy konkurenci (zdroj: ČT24)
V roce 1937 po návratu do Prahy se Patočka habilitoval prací v oboru fenomenologie Přirozený svět jako filozofický problém a začal učit jako soukromý docent na filozofické fakultě. Po uzavření vysokých škol byl profesorem na gymnáziu, koncem války byl totálně nasazen na stavbě tunelu. Po roce 1945 začal na univerzitách v Praze a v Brně přednášet nejstarší dějiny řecké filozofie.
V roce 1950 však musel z ideologických důvodů z univerzity odejít, pracoval v Masarykově ústavu a poté v Pedagogickém ústavu Akademie věd. Psal odborné články a překládal, což mu umožnilo uživit nemocnou manželku (zemřela v 1966) a tři děti.
V šedesátých letech se stal knihovníkem ve Filozofickém ústavu Akademie věd a v roce 1968 se jako profesor vrátil na UK. O tom jednou kněz a Patočkův žák Tomáš Halík napsal: „Tradovaná verze, že Patočka začal větou 'Kdeže jsme to v roce 1950 skončili?' je sice legenda, ale není příliš daleko od pravdy. Pan profesor vzal křídu a řekl: 'Aristoteles definuje v Knize metafyzik filozofii takto..,' a začal psát řecky na tabuli.“
„Od roku 1968, kdy Patočka začal znovu přednášet, nám bylo jasné, že je to výjimečný zjev a že je potřeba se tomu věnovat. Záhy jsme si opatřili magnetofonové přístroje a jeho přednášky jsme postupně nahráli,“ vzpomíná Chvatík.
V roce 1972 byl Patočka donucen již potřetí odejít z místa vysokoškolského profesora, tentokrát do penze. Začal proto přednášet v soukromí, jeho bytové semináře poskytly mravní a filozofické vzdělání řadě význačných osobností. A v úvahách o vztahu pravdy a duše nebo o solidaritě otřesených se začaly rodit filozofické a etické základy Charty 77, jejímž mluvčím se filozof později stal.
1. března 1977 se Patočka setkal s nizozemským ministrem Maxem van der Stoelem, což rozběsnilo tajnou policii i prezidenta Gustáva Husáka. Patočka byl následně zadržen a jedenáct hodin vyslýchán. Následkem vypětí a naprostého vyčerpání 13. března zemřel.
Jeho pohřeb 16. března na Břevnově se stal výraznou událostí protikomunistického odporu. Policie průběh pohřbu záměrně rušila, aby přišlo co nejméně lidí a nebylo slyšet proslovy. Nejdříve bylo změněno datum a hodina a obřad byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou nebo hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy. Přes policejní manévry se s Janem Patočkou přišlo rozloučit asi devět set lidí.
GALERIE
Pohřeb filozofa Jana Patočky objektivem fotografa Ondřeje Němce