Už rok někteří novináři pracují v krizovém režimu. Nereportují o válce ani zemětřesení, ale o covidu

Byly to náročné měsíce, shodují se všichni, kdo se v terénu s množstvím ochranných pomůcek setkávají s nakaženými nebo potenciálně nakaženými a realitu se snaží předat svým čtenářům, divákům nebo posluchačům. Co se podle novinářů změnilo nejvíc, je atmosféra. Před rokem byla přátelská a nadějná, teď je zoufalá a často lhostejná.

„Při první vlně jsem cítil obrovskou podporu lidí a tu teď necítím. Sester si vážili, sám jsem do nemocnice vozil dárky, lidé mi psali, nabízeli podporu, pekli koláče, já zdravotníkům ob den přivezl plné auto dárků jako projev solidarity. Při druhé vlně o tom lidé nechtěli slyšet a trochu na to zapomněli. Stalo se mi, že mě i vyslýchali, jestli jsou mé fotografie realita, jestli jsem je nenahrál,“ popisuje změnu fotograf společnosti Mafra David Neff.

Přístup se během roku změnil i ze strany zdravotníků. Jsou upracovanější a především potřebnější u lůžek.

„Na jaře na nás lékaři většinou měli víc času, točili s námi třeba i půlhodinové rozhovory v kuse. Teď přijdeme na oddělení, nějakou dobu čekáme, protože lékař řeší nějaký případ, pak přijde, natočíme jednu otázku, ale v půlce odpovědi už musí běžet jinam, takže natáčení většinou probíhá dost zmatečné. Čekáme na moment, kdy bude mít dvě tři minuty, aby nám odpověděl, protože teď už je těch pacientů moc,“ popisuje natáčení v nemocnicích redaktorka České televize Johana Šulcová.

Covid v osobním i pracovním životě

Změnili se i sami novináři. Museli si navyknout na jiný druh práce, na rychlý vývoj událostí, na který se dopředu nedá připravit.

„Běžná novinářská práce přece jenom představuje řadu očekávaných událostí, tiskové konference, prohlášení různých institucí, na které si novináři načtou dopředu nějaké informace. Krizová situace znamená velice překotný, permanentní vývoj událostí, který je často velice těžko technicky zpracovatelný. Zejména menší média s méně zpravodajci mají problém vývoj zachytit,“ vysvětluje mediální analytik z New York University Prague Tomáš Trampota.

Zvyknout si museli také na neviditelné nebezpečí, které existuje při každém setkání s respondentem. A také na to, že z tématu „covid“ není úniku.

„Z mnohých novinářů se z týdne na týden stali skutečně krizoví reportéři. Obvykle je ovšem krizový reportér člověk, který odjel do zahraničí za válkou, přírodní katastrofou, teroristickým útokem a pak se zase vrátí domů. Ale my jsme teď v krizové situaci doma, novináři se z ní nemůžou vyvázat, nemůžou se vrátit domů, kde je všechno v pořádku,“ popisuje možný nápor na novináře socioložka médií z Masarykovy univerzity Johana Kotišová.

Neviditelný nepřítel

Například fotograf David Neff, který celý rok fotí v nemocnicích a za snímky z Nemocnice Na Bulovce z loňského jara získal cenu Czech Press Photo, říká, že se v krizi zatím necítí. Ve své profesi je zvyklý jezdit na místa, odkud ostatní spíš utíkají. Přiznává však, že některé situace jsou nepříjemné.

„Ve válce je nepřítel hmatatelný, víte, kde je, kde se schovat, co si můžete dovolit a co ne. Teď je nepřítel neviditelný, nevíme, jestli se vzájemně nenakazíme. To je nepříjemné. Podobnou situaci jsem zažil, když jsem dělal reportáž poblíž jaderné elektrárny Fukušima, když Japonsko zasáhla tsunami. Tehdy se ještě nevědělo, co se s Fukušimou stane, a ono se to pak skutečně stalo. Já jsem tam byl s kolegy na dohled a ten pocit byl strašný. Nevíte, jestli už to máte spočítané,“ připodobňuje Neff.

Podle analytičky Johany Kotišové hrají čeští novináři v pandemii ještě jednu roli – instruktážní. „Novináři do velké míry suplují roli politických představitelů v tom, že lidem vysvětlují, jak se mají chovat. Že jim překládají chaoticky se měnící nařízení a opatření tak, aby se podle toho mohli zařídit,“ dodává.

Jak vypadal uplynulý rok v médiích, ukáže v neděli večer pořad Newsroom ČT24.