Nejen zdravotníci, ale i novináři často během své práce riskují zdraví. V době pandemie se snaží upozornit na práci zdravotníků, kteří patří k té nejohroženější skupině. Reportér České televize Erik Knajfl o jednom svém natáčecím dni vyprávěl v pořadu Newsroom ČT24.
Ochota zdravotníků je podle reportéra České televize Erika Knajfla větší, protože chtějí, aby lidé viděli jejich práci. O koronaviru ve východních Čechách informuje průběžně už od jara. Teprve nedávno se redaktor České televize dostal na místo, kde se s koronavirem skutečně bojuje na život a na smrt. Než mohl vstoupit na oddělení ARO pardubické nemocnice, potřeboval řadu povolení. Tam podle svých slov potřeboval hlavně psychickou stabilitu.
V nemocnicích se natáčí běžně, teď je ale situace dost specifická. Bylo obtížné dostat se na jedno z covidových oddělení?
Takové natáčení není vůbec jednoduché. Je k němu potřeba řada povolení, a to nejen od vedení nemocnice, ale také od samotných zdravotníků, například od primáře oddělení, protože natáčení může být do jisté míry rizikové. Nejenom pro nás pro novináře, ale také pro zdravotníky, a hlavně pro pacienty. Samotné natáčení je složité, protože musíme dbát na celkem přísná opatření tak, abychom nikoho neohrožovali, z tohoto pohledu je to velmi neobvyklé a mimořádně náročné hlavně psychicky.
Dalo se do této takzvané první linie dostat i na jaře?
Jako v Itálii a ve Španělsku, kdy zahraniční kolegové informovali o dění v první linii, tak samozřejmě i čeští novináři natáčeli tyto reportáže. Ovšem tehdy to bylo o něco náročnější z toho pohledu, že nikdo netušil, jak nebezpečný může virus být a zda je vůbec nějak mimořádně nebezpečný. Takže tehdy to pro novináře byla skutečně veliká výzva a myslím, že řada z nich udělala správně, že informovala o první linii. Protože pro diváka je důležité sledovat i to, co za normálních okolností nemá šanci vidět. Práci záchranářů, odběrových týmů, laborantů nebo třeba právě práci zdravotníků na odděleních.
Proč podle vás všechna rizika spojená se vstupem novinářů na oddělení lékaři a sestry podstupují?
Ochota zdravotníků je teď o něco větší, než byla na jaře. Hlavně proto, že společnost je rozdělená. Část považuje covid za nějakou formu chřipky a část nemoc přeceňuje. A málokdo má možnost nahlédnout do první linie, do tak exponovaných míst jako ARO a jednotka intenzivní péče. A málokdo má představu o tom, jakou práci tam musí zdravotníci odvádět. Hlavně zdravotní sestry, protože to je skutečně obdivuhodné penzum práce, kterou tam musí nechat.
Ochota zdravotníků je teď o něco větší hlavně proto, že mají sami zájem, aby lidé viděli jejich práci, aby měli možnost nahlédnout, co všechno musí dennodenně podstupovat. Chtějí také, aby si lidé uvědomili, že nemoc není radno podceňovat, a teď nemá cenu řešit, jestli je covid nebezpečný, jestli je to forma chřipky nebo jestli je to mnohem závažnější. Zdravotníci chtějí ukázat, že péče o pacienty, které to nějak významně postihlo, je velmi náročná. Protože se pohybujete mezi pacienty, které možná od smrti dělí skutečně hodiny. A to potom náhled na celou záležitost trochu změní, takže pro mě bylo tohle natáčení obrovskou zkušeností. Když jsem měl možnost vidět, jakým způsobem může člověk skončit, pokud se k viru přidají i další komplikace, tak je to rozhodně něco, co ve vás zůstane, možná navždy.
Co je na takové práci novinářsky nejtěžší?
Nejtěžší je dodržovat všechna opatření, která eliminují rizika. Nejenom ve vztahu ke mně jako novináři, ale také ve vztahu ke zdravotníkům a pacientům. Musel jsem se tam pohybovat velmi opatrně, k pacientům jsem se nepřibližoval nějak blízko a musel jsem vyhodnocovat, kde se můžu pohybovat, abych nepřekážel zdravotnickému personálu. Pro mě to bylo mimořádně psychicky náročné hlavně ve chvílích, kdy vidíte na monitorech jména pacientů, vidíte jejich tváře a uvědomujete si, že jsou to lidé často velmi nemocní, ale nebýt covidu, tak tady mohou být třeba pět, deset nebo patnáct let a teď se pohybují na hraně života a smrti.
Jedna věc je být na místě, druhá je materiál zpracovat do reportáže. Přistupoval jste k tomu jako obvykle?
Co se týká informování o dění v první linii, je to podle mě vůbec nejsložitější forma. Jakým způsobem formuluji věty, jakým způsobem informuji, intonuji a tak dále. Hlavně proto, že by nebylo dobré v této době útočit na emoce diváka. Já se držím toho, že skutečně věcně informuji o realitě, která se odehrává, a nedávám najevo svoje pocity nebo dojmy. Je to jediná možnost, jak můžeme divákům přiblížit dění v první linii, aniž bychom nějakým způsobem prohlubovali jejich obavy nebo rozjitřenost z opatření, protože ne každý to dobře snáší.
Nebál jste se, že se během takového reportování sám nakazíte?
Rozhodovali jsme se, jakým způsobem budeme natáčení pojímat. A protože kolega kameraman už patří do rizikové skupiny a necítil se na to, tak jsem se natáčení ujmul já. Ale není to o odvaze, spíš je to o kolegialitě, protože si musíme v terénu vyhovět. Důvody, proč nechtěl vstupovat do první linie, jsou celkem pochopitelné a myslím, že to vyhodnotil naprosto správně. Proto jsem se rozhodl, že natáčet půjdu já.
Liší se současné pokrývání koronavirové epidemie od toho jarního?
Myslím, že se práce nijak zásadně neliší. Zásadní je, že jako novináři jsme získali zkušenosti. Víme, jak se pohybovat v první linii, jakým způsobem reagovat a co všechno máme dodržovat. A uvědomujeme si do určité míry i rizika s tím spojená.
Co je jiné, je intenzita, Protože teď, zdá se a doufejme, jsme na vrcholu epidemie a teď je to pro všechny novináře mimořádně náročné. Možná se práce přece jen trochu od jara liší v přístupu novinářů. Novináři nyní balancují na hraně. Zatímco na jaře byla společnost semknutá a všichni se snažili s epidemií bojovat, teď je rozdělená. A my se pohybujeme mezi názorovými skupinami a samozřejmě část lidí má zájem sledovat dění z první linie a další část takové záběry a reportáže vidět nechce, protože je vnímá tak, že my novináři zbytečně strašíme obyvatelstvo.
Je to pro nás těžká doba. Protože před několika lety začal cílený útok politických elit na novinářskou obec a to znevěrohodnění bylo zcela záměrné. Jsem přesvědčen, že část obyvatelstva novináře vnímá tak, že nejsou objektivní. A je to škoda, protože v tomto období, které není pro nikoho z nás jednoduché, jsou novináři ještě pod větším tlakem, než by museli být.
Přece jenom – není toho informování o koronaviru někdy až příliš?
Postupem času se ukázalo, že covid promlouvá do všech sfér lidské činnosti. Teď jako novináři nemáme šanci narazit na téma, do kterého by se nepromítl. Myslím si, že novináři mají důležitou úlohu informovat o dění a lidé by se měli naučit informace třídit. Pokud někdo cítí, že je informacemi, které se týkají epidemie, unaven, potom by měl omezit jejich přísun, zajímat se o to, co se děje v jeho bydlišti, v regionu, možná v České republice, ve světě. K tomu mu skutečně stačí půlhodina zpravodajské relace denně.
Pokud už cítí únavu ze závalu informací, tak tomu nepodléhat. Je to jako s jídlem. Pokud má člověk potřebu jíst, tak také nesní celý hrnec špaget, ale prostě si nandá talíř. Lidé by měli informace třídit, rozhodně by je neměli hltat od rána do večera, protože to jim náladu rozhodně nezlepší. Na druhou stranu, zpravodajství má důležitý úkol informovat aktuálně, a to se nezmění. A média budou o covidu informovat ještě určitě několik týdnů, spíš měsíců.
