Michal Lion posílal do normalizačního Československa zakázané knihy. Skončily v trezoru

Michalu Lionovi bylo v roce 1968 sedmnáct let a prožíval téměř bezstarostné mládí. Všechno se změnilo na začátku srpna. Rodina se zrovna vracela z dovolené přes západní Německo. „Tam nás varovali, že Rusové jsou na cestě. My nevěřili. Bylo to zajímavé, protože poprvé přijela mámina rodina z Izraele i Ameriky, teď nastal poplach, dostanou se ven, nedostanou… Oni pak vypravili jeden vlak pro cizince, který je odvezl do Vídně,“ vzpomíná Lion.

Otec se bál zatčení, byl novinář

Jeho otec Jindřich Lion vstoupil za války do československé zahraniční armády, s matkou se seznámili v Jeruzalémě. Po válce se odstěhovali do Prahy, kde pracoval jako novinář. Nejdřív psal pro časopis Mladé fronty, pak pro Svobodné slovo. Sověti v srpnu 1968 obsadili redakce, ale noviny vycházely dál a Jindřich Lion ve svých textech okupaci nechválil. „Pak přišli na to, že je nejlepší novináře zatknout. To byla doba, kdy táta nespal doma. Deset dnů nato řekl, že to nevydrží, a jeli jsme do Vídně,“ popisuje situaci Michal Lion.

Byt ve Vídni sloužil jako přestupní stanice

Všechno v Praze nechali, jeli jen s jedním kufrem pro čtyři lidi. Původně si mysleli, že to budou čtyři dny, ty se ale protáhly na padesát let. V Praze tenkrát pracovala novinářka, která dala rodině k dispozici svůj byt ve Vídni. „My jsme tam tři měsíce bydleli. Denně tam proudily davy lidí, denně se vedly stejné hovory, kam pojedeme, co uděláme,“ říká Michal Lion.

Těžko se smiřoval s tím, že se do Československa už zřejmě nevrátí. Vyrovnat se s tím mu pomohly dva roky studií v Americe. Ve Vídni pak učil na různých školách, podnikal v cestovním ruchu a nakonec zakotvil v Rakouské národní knihovně, kde pracoval 35 let.

Z Vídně posílal do Prahy knihy a časopisy

„Jedna z mých činností spočívala v tom, že jsme měnili knihy s knihovnami v Československu. Já jsem měl přístup ke knihám, které vycházely v zahraničí, ve vydavatelství Škvoreckých, Index, Šafrán. Já jsem si vždycky myslel, že české knihy patří do českých knihoven. Tak jsem je vždycky přibalil, ale nemohl jsem se zeptat, jestli došly, nebo je vybrali po cestě,“ vysvětluje Michal Lion.

V době normalizace pomáhal dostávat do Československa i exilové časopisy. Ty někdy procházely stranou očí cenzorů díky tenoučkému papíru. „Nevycházelo jen Svědectví v Paříži, ale i Listy v Římě. To se tisklo na úplně průhledný papír. Dvacet stránek, když člověk moc nehrabal, mohl si myslet, že tam je dopis,“ doplňuje Michal Lion.

Knihy našel v Praze schované pod zámkem

Poprvé se do Československa po době temna, jak totalitu nazývá, vrátil v roce 1990 a jeho první kroky vedly do Národní knihovny v Praze. Chtěl zjistit, jestli knihy dorazily v pořádku. „Tam jsem šel za kolegyní, se kterou jsem dvacet let před tím komunikoval, a ptal jsem se, jestli ty balíky došly. Ona říká, došly, ale bylo z toho haló, nikdo se toho nechtěl dotknout,“ vzpomíná Michal Lion. „Dali je pod zámek, a tak tam ty knihy stály až do roku devadesát,“ dodává.

Do Prahy se vrací často a rád. Před rokem ho překvapilo i Brno, když se přijeli s manželkou, která pochází ze Znojma, podívat na místa, kde bydlela a studovala. „V Brně jsem byl mnohokrát, bylo to zanedbané město, nehezké, při mé poslední návštěvě se to změnilo, začalo kvést, dostalo novou tvář,“ vysvětluje.

Dnes bydlí nedaleko uprchlického tábora za Vídní

Michal Lion dnes žije v malé vinařské obci nedaleko Vídně. V místě, kde je největší a nejstarší uprchlický tábor v Rakousku. Po srpnové okupaci emigrovalo z Československa přes šedesát tisíc lidí, mnoho z nich strávilo jistý čas právě tam. „Je to zajímavé. Když jedu do Prahy, tak se těším, a pak se těším zpět do Vídně,“ říká Michal Lion.

„Já jsem měl takový pocit, že mně bylo sebráno něco, co mi patřilo. Trvalo mi dlouho, než jsem dospěl k závěru, že odchod z Československa byl pro nás přínosem. Asi to skutečně nebylo veselé, ty různé tlaky, kterými lidé procházeli v době temna, to bych nechtěl. Ano, jsem vděčný za to, že žijeme tady,“ uzavírá.