V roce 1952 bylo Martě Zápotočně (Schramlové) jedenát roků a jejím jediným prohřeškem bylo to, že že pocházela z rodiny „kulaků“. Prarodiče měli v Klatovci na Jihlavsku velké hospodářství. O půdu a zemědělská zvířata ale nechtěli přijít, a tak odmítali vstoupit do družstva. Následovaly perzekuce, rodiče uvěznili, tatínek byl odsouzen k smrti.
Nikdy není tak zle, aby zas nebylo dobře, říká dcera „kulaků“ Marta Zápotočná
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Marta Zápotočná, rozená Schramlová se narodila v roce 1941 v Klatovci. Její tatínek, Josef Schraml, byl voják. Po okupaci Československa nacistickým Německem se zapojil do odporu vůči okupantům. Působil ve vojenské odbojové organizaci Obrana národa a pomáhal také partyzánům na Podjavořicku. Po osvobození působil ve funkci velitele výcvikového střediska v Českém Krumlově, odkud nakonec musel odejít. Maminka vystudovala hospodyňskou školu.
Marta jako dítě těžce pracovala na poli
Rodiče maminky měli velké hospodářství, do kterého se později po válce zapojil i tatínek. Na začátku 50. let začala kolektivizace vesnice, vznikala JZD. Rodina ale nechtěla o hospodářství přijít, vstoupit do družstva odmítli. Čekala je těžká práce. „Dělali nám dodávky, které nebylo možno splnit, lidi k nám nesměli chodit pomáhat. Musela jsem pracovat na poli, stavěla mandlíky, pásla krávy. Bylo mi líto, že děti jezdily na kole a já jsem musela makat a v poledne jsem si šla místo oběda radši lehnout, jak jsem byla unavená,“ vzpomíná Marta, která byla tenkrát jedenáctiletá dívka.
6 minut
Paměťová stopa: Marta Zápotočná
Bylo ještě hůř, když maminku a později i tatínka zatkli. „Maminku sebrali v říjnu, když jela od doktora. Pak byla ve vazební věznici v Třešti. Vrátila se na Vánoce 1952, to byly nejkrásnější Vánoce. Maminka se vrátila hubená, nemocná, ale byla doma…,“ popisuje Marta Zápotočná. Tatínka zatkli týden po mamince. „Byl souzený v Třešti, tam dostal trest smrti, já jsem tam byla u toho soudu,“ vypráví Marta. „Bylo to smyšlené obvinění, že roznášeli nakažené slepice, že někde podpálili stoh. My jsme před tím vyhořeli a měli jsme pak nový kravín, tak se jim to náramně hodilo, aby měli kam svést dobytek,“ vysvětluje.
Trest smrti změnili na doživotí, tatínek ale zahynul v dole
Nakonec rodina dosáhla toho, že byl Josefu Schramlovi trest zmírněn na doživotí. V květnu 1955 ale zahynul v uranovém dolu u Příbrami. „Při práci v dole se utrhl kámen, hlavu mu to rozdrtilo, hrudník. Já jsem to chtěla zjistit, tak jsem volala do Příbrami, tam mi sdělili, že umřel na vnitřní vykrvácení a že byl pohřben 31. května v Příbrami,“ říká pamětnice.
Josef Schraml, tatínek Marty Zápotočné
Josef Schraml se plné rehabilitace za nespravedlivé odsouzení dočkal až posmrtně po listopadu 1989. Jeho ostatky rodina nikdy oficiálně nedostala. „Oni potom za určitý čas vykopávali ostatky a moje teta, tatínkova sestra, se domluvila s hrobníkem a podle dlouhých kostí, tatínek byl vysoký, usoudili, že jsou jeho. Jestli to byl tatínek, nebo ne, to nevíme, ale daly jsme je do hrobu,“ popisuje Marta Zápotočná.
Rodinný původ komplikoval Martě a sourozencům život dlouho. Martě se jako jediné podařilo vystudovat zdravotní školu a odmaturovat. Sourozenci si vzdělání doplnili až později. „Nejhorší to měla maminka. Nemohla sehnat práci, rok někde dělala, propustili ji, další rok jinde, propustili ji. Dávali jí nejhoší práci. Já jsem měla třeba chuť na indiána, stál jednu korunu, a vzpomněla jsem si, že maminka musí vzít sto kusů do ruky, aby si vydělala korunu šedesát, tak mě chuť přešla,“ vzpomíná na dětství.
Marta Zápotočná s Adolfem Linkou v Německu
V Německu se starala o vynálezce Linku
Před dvaceti lety se Marta Zápotočná vydala do Německa. Jako evangelička se na biblických kurzech setkala se sestrou, která se jí zeptala, jestli by se nechtěla starat o Adolfa Linku. Vynálezce, který do Německa v roce 1966 emigroval. Před tím strávil osm let v komunistických věznicích a prošel i jáchymovskými a příbramskými lágry. „Byl výborný, moc hodný pán. Postavil si stávek a tkal, třeba takovou šálu, tu mi věnoval. Podívejte, jak je krásně utkaná,“ ukazuje. „V Německu jsem se měla dobře, když jsem uvařila, uklidila, tak jsem šla na terasu, tam svítilo sluníčko. Pro mě to nebyla práce, pro mě to byla zábava,“ dodává.
Usměvavá a energická žena říká, že ji nejvíc nabíjí láska k bližnímu, rodina a přátelé, které má po celém světě. Kontakt s nimi v posledních měsících udržuje hlavně díky internetu. „Není samozřejmě člověku vždycky do zpěvu. Ale není tak zle, aby nebylo zase dobře,“ uzavírá s úsměvem.
