Dagmar Chroustová zažila výslechy a ponižování Státní bezpečnosti. Kvůli množení a rozesílání letáků skončila mladá dívka ve vězení. Nejdřív v Brně na Cejlu a pak v ženských pracovních táborech asi na šestnácti různých místech v zemi. Pracovala na poli i v továrně na boty.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
V roce 1948 devatenáctiletá Dagmar, tehdy ještě Černilová, dostudovala obchodní školu a začala pracovat jako sekretářka ve firmě vyrábějící výtahy. A když ji posléze oslovil kamarád Lolek, jestli by se nechtěla zapojit do odboje proti komunistickému režimu, souhlasila.
„Ptal se, jestli mám přístup k cyklostylu. Říkala jsem , že mám, ale že se to tak dělat nedá, že blány jsou evidované, to by se na to přišlo. Psala jsem tedy letáky na psacím stroji. Byla to výzva proti komunistům, aby se postavili občané do řad odboje,“ vzpomíná.
„Však vy promluvíte, my máme času dost!“
Skupina byla ale brzy vyzrazena přesto, že se navzájem znali vždy jen tři členové. „Jezdili pro mě do zaměstnání a někdy jsem byla na Příční tři hodiny, jindy dva tři dny. Jejich obvyklé rčení bylo: ,Stojíte tady jako špatně vyřezaný svatý,‘ posmívali se: ,Však vy promluvíte! My máme času dost,‘“ popisuje výslechy na služebně Státní bezpečnosti Dagmar Chroustová.
Naposledy si pro ni přijeli přímo do čekárny zubní ordinace v centru Brna. „Vešla jsem do čekárny, tam stáli dva lidé, zamávali papírem, že jsem zatčená. Naložili mě do auta, a tak jsem se octla na Cejlu,“ popisuje Chroustová své zatčení.
Ve věznici na Cejlu pracovala v prádelně a v šicí dílně, kde šila vězeňské košile. „Vodili nás chodbou kolem cel mužů, a bachařka říkala, že se nesmíme na ty cely koukat. Holky říkaly: ,To proto, abychom neotěhotněly, že,‘“ vzpomíná.
Syrové brambory byly pochoutka
Jídla měly ženy málo, a tak se snažily si přilepšit. „Na dvoře chovali prasata a holky donesly po kapsách schované brambory. To pro nás byla pochoutka. Bachařka to zjistila a říká: ,Sakra, baby, ještě se tady naučíte krást!‘“
Spolu s Dagmar Chroustovou soudili její dva známé a dalších dvacet lidí. Krom rozesílání protistátních letáků měli prý plánovat i útěk za hranice a přepadení letiště. „Z Cejlu nás vozili k soudu. K pětadvaceti letům, to byl nejvyšší trest, byli odsouzení nějací důstojníci v uniformách,“ říká pamětnice.
Pracovala v konzervárně i v továrně na boty
Sama si vyslechla rozsudek za sdružování proti republice - dva roky vězení. Ty si prý odpykala asi na šestnácti různých místech. V Miroslavi, kde vězeňkyně pracovaly v konzervárně, na státním statku v Krumvíři a nakonec v Gottwaldově. „Tam jsme byly v takových lágrech s dřevěnými nízkými baráky, každý den jsme chodily do továrny na výrobu obuvi,“ popisuje pracovní tábor v Gottwaldově.
Při propuštění si musela vybrat místo, kde bude pracovat. Nabízely se ostravské doly nebo strojírny v Adamově. „Nakonec jsem pracovala v družstvu Znak. Řekla jsem jim, o co jde, za co jsem byla odsouzená, na jak dlouho. Kolem mě byli stejní lidé jako já,“ vzpomíná.
Nemohla volit a neměla dostat ani důchod
Brzy ale onemocněla infekční žloutenkou a musela se léčit. Přesto musela brzy nastoupit do práce, jinak by se octla bez peněz. „Já jsem měla omezení občanských práv. To, že jsem nemohla volit, mi nevadilo, protože bych komunisty stejně nevolila, k volbám bych prostě nešla. Druhá věc byla, že nebudu mít nárok na důchod. Doktoři říkali, že bych měla mít klid a důchod kvůli játrům, ale to nešlo,“ vysvětluje Dagmar Chroustová.
Po roce 1989 se s přáteli scházela v kavárně v centru Brna. „Lolek tenkrát říkal: ,Ty se ještě dožiješ toho, že tady budou vládnout komunisti‘ a já jsem se s nimi hádala, že to není možné a za určitá léta jsem přišla na to, že měli pravdu,“ uzavírá vyprávění.
