Prvního září 1949 nastupoval Jan Petrucha do školy jako učitel, přesně o rok později už fáral jako mukl do uranových dolů. Komunisté ho tam poslali kvůli tomu, že se postavil proti zrušení Orla a sepsal na jeho obranu leták. Víru v boha v něm ale nikdo nezlomil a vychoval k ní s manželkou i svých třináct dětí.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Třikrát v životě měl Jan Petrucha strach o život. Poprvé na konci 2. sv. války: za Hroznovou Lhotou nedaleko slovenských hranic zuřily poslední boje na frontě. „Na jedné straně Rumuni, na druhé Němci. Bojovali tady muž proti muži,“ ukazuje za plot zahrady Jan Petrucha.
„Rumunský voják vezl asi nějaký rozkaz na frontu a už padesát metrů před ním byli Němci. Já jsem vyskočil z okna za ním a dostal jsem dávku z kulometu. Ustřelilo mi to půl boty a poničilo prsty na noze,“ vzpomíná pamětník.
Po válce Jan Petrucha odmaturoval a chtěl se stát učitelem. Studoval v Brně na filozofické fakultě: předposlední rok už studoval dálkově, souběžně začal učit v chlapecké škole. Ale ne nadlouho. Doplatil na to, že byl aktivní v Orlu. „Stýkal jsem se často s náčelníkem župy Vincencem Vlachem z Hodonína. Ten mě požádal, abych napsal nějaký leták na obranu Orla. Tak jsem vybral ze Šrámkových projevů z Londýna článek, který pasoval na Němce i na komunisty,“ vysvětluje Jan Petrucha.
Elektřina v botách a pistole na stole
S Vincencem Vlachem se znovu potkal i v Jáchymově, kde ho náčelník župy prosil za odpuštění, že ho prozradil. Nevydržel totiž krutý výslech ve věznici v Uherském Hradišti. „V Hradišti se vyšetřovalo elektrikou. Do bot dali kovové vložky, z nich vyvedli dráty, jeden dali do zásuvky a druhým štrngali po topení nebo po nuláku,“ popisuje pamětník.
Ve věznici v Uherském Hradišti měl Jan Petrucha podruhé strach o život. „Vyšetřovatel mě vedl Kunovickou ulicí, do sklepa, tam mě posadil za stůl, vytáhl pistoli. Chtěl mě donutit, abych mluvil, ten pocit bych nikomu nepřál,“ vzpomíná Jan Petrucha.
Chválit budu Pána v každém čase
Několik dnů před soudem strávil i ve věznici na Cejlu. Odsouzený byl na tři roky a měsíc. Ty si odpykal v Jáchymově, kde měl znovu strach o život, a to hned dvakrát. Když se s ním utrhla klec do dolu a když si mysleli, že v lágru řádí tyfus. Nakonec to ale byla jen hromadná otrava z jídla. „Já si vzpomínám, ten den byla zrovna popeleční středa a já jsem nesl trám. Tak jsem si vzpomněl na pána Ježíše, jak nesl kříž,“ říká pamětník. Víru ale neztratil nikdy. „Chválit budu Pána v každém čase, vždycky bude jeho chvála v mých ústech,“ čte z misálu, který kamarádi zachránili a dostali až domů.
Těžké chvíle vystřídaly ty radostnější. K učitelskému povolání se vrátit nemohl, pracoval jako elektrikář ve stavebním podniku a v nedalekých železárnách. Oženil se a s manželkou vychovali třináct dětí.
Bratranec padl u Dunkerque
Velkým koníčkem pro něj ještě do nedávna bylo cestování. Po revoluci pořádal zájezdy na poutní místa po celé Evropě. Při jedné z cest navštívil i hrob svého bratrance, poručíka československé zahraniční armády Josefa Šrámka. „Můj bratranec padl 1. ledna 1945 u Dankerque,“ ukazuje fotografii pamětník.
Nejbližší poutní místo mají Petruchovi hned za humny. Kapli svatého Antonína v Blatnici. Tam se celá rodina schází pravidelně, naposledy před rokem, kdy Jan a Marie oslavili diamantovou svatbu.
