Sportoviště za Lužánkami si lidé nepřipomínají jen kvůli historickým zápasům fotbalové Zbrojovky a hokejové Komety. Do zimní haly se jezdilo z celého regionu i na lední revue. Fotbalový stadion se zase využíval i na takové akce, jako byl koncert světově proslulé kapely Metallica. Dnes, kdo si nejde zaplavat do jediného padesátimetrového bazénu v Brně, tohle území v blízkosti centra města míjí. Přestože si ho milovníci sportu našli úplně sami už před sto lety.
Za Lužánkami se sportovalo už před sto lety. Brňané si oblast vybrali sami
Od vzniku Československa až do devadesátých let sport „za Lužánkami“ fungoval. Vše změnila až sametová revoluce, kdy přestalo mít město na celé území vliv. Postupně ho ovládli soukromníci, kteří měli o využití místa poněkud jiné představy.
Od té doby střídající se politické reprezentace Brňanům slibují, že se sport na místo vrátí. Zatím ale vždy jen před volbami a neúspěšně. Městu sice patří v lokalitě pozemky, ale ne stavby, které na nich nově vznikly v dobách novodobého kapitalismu.
Poučná historie – typicky po brněnsku
Sportovní areál za Lužánkami je jedním z nedokončených strategických projektů meziválečného Brna. Právě v době rozvoje města byl stejně důležitý jako rozvoj jižního centra, dnes známého kvůli léta trvajícím sporům o „přesun“ brněnského nádraží.
Historii Lužánek popsali v roce 2014 architekt Jaroslav Sedlák a historička architektury Šárka Svobodová v publikaci „Na prahu zítřka. Brněnská architektura a vizuální kultura období socialismu“.
Idea vytvořit obrovský sportovní komplex měla své důvody. Po vzniku republiky v roce 1918 a vzniku takzvaného Velkého Brna – připojením 25 obcí – vyvstala potřeba najít zázemí všem sportovním organizacím, které v té době v Brně fungovaly. Město žádný velký sportovní areál nemělo. Hledalo proto místo, kde by mohl vzniknout. A našlo. V blízkosti historického centra zvaném Planýrky.
Sportoviště za Lužánkami v návrhu architekta Bohumila Fialy
„Oblast, jinak také označovaná jako Smetlisko, byla kdysi rybníkem a po jeho vysušení dlouhodobě sloužila k vyvážení sutin a jiného odpadu. Díky tomu zůstalo celé území o rozloze 50 hektarů nezastavěné s výjimkou asi padesáti malých domků jedné z řady brněnských nouzových kolonií,“ uvádí autoři.
Bylo to navíc přirozené. Už tehdy na něm fungovalo několik tělovýchovných jednot, cvičiště policejních psů, tenisové kurty nebo jízdárna.
V roce 1922 se tam konala první zemská spartakiáda. Snaha vybudovat právě na tomto místě zázemí pro hokej a fotbal přišla s popularitou obou sportů a přípravy začaly už v roce 1935. Velkorysá plocha v blízkosti městského jádra se přímo nabízela. Už tehdy bylo přitom stavění na zelené louce upřednostňováno stejně jako dnes.
V roce 1922 se za Lužánkami konala první zemská spartakiáda
Všechny snahy ale přerušila druhá světová válka. Touha po velkolepém areálu ale nikdy neusnula, a tak z pera architekta Bohumila Fialy vzešel první návrh rozsáhlého sportovního komplexu. Po válce se měly „Lužánky“ stát největším sportovním střediskem tehdejší Československé socialistické republiky. Hotovo mělo být v roce 1950.
Dominantu měl tvořit atletický stadion, jehož součástí by byly i fotbalové hřiště, zimní stadion, cyklistické hřiště, tenisové dvorce, ale také hřiště na odbíjenou, basketbal, dům sportovců se zimními lázněmi, tělocvičnou a sálem.
Jediné, co se skutečně podle Fialova plánu vybudovalo, byl zimní stadion. V roce 1947 jako druhý v zemi disponoval umělou ledovou plochou, zato však největší v tehdejším Československu. Měl kapacitu 12 tisíc diváků a nesl jméno Benešův národní stadion. Mimo sezonu sloužil jako letní kino a až v roce 1962 byl kvůli vysokým provozním nákladům zastřešen.
Zimní stadion po dokončení
A zase zpoždění
Fotbalový stadion se dočkal otevření až o pět let později. „V navážce z odklizených trosek domů po druhé světové válce, které místy dosahovaly výšky až sedmnácti metrů, se drenážovalo fotbalové hřiště a začalo se s úpravou lehkoatletické dráhy. Podobně jako při výstavbě zimního stadionu zajišťovali pracovní sílu z velké části brigádníci. Ve své první stavební fázi byl tedy fotbalový a lehkoatletický stadion dokončen na podzim roku 1953, kdy jeho provoz zahájilo utkání družstev DSO Baníku a Dynamo Moskva,“ uvádí Sedlák a Svobodová. Po přístavbě tribuny na konci padesátých let měl kapacitu 50 tisíc diváků a byl jedním z největších v republice.
Fotbalový stadion za Lužánkami před dokončením
S letní a zimní plovárnou se ve Fialově plánu počítalo také, na investiční plán ale došlo až v roce 1964. Počítal s vybudováním krytého bazénu s tribunou, gymnastickou tělocvičnou, nocležnou a letní plovárnou se dvěma sportovními bazény a venkovní tribunou.
Jak uvádějí Sedlák se Svobodovou, po mnoha průtazích ve výstavbě, způsobených zejména vlastnostmi základové půdy a složitostí inženýrských či technologických opatření pro specifický provoz, byla první etapa plaveckého stadionu výrazně časově zpožděna a dokončena až počátkem roku 1979. K realizaci dalších etap už nikdy nedošlo.
„Oproti původnímu záměru vytvořit za Lužánkami z urbanisticky nedořešeného území atraktivní rekreační zónu v zeleni, se plavecký stadion stal spolu se sousední gymnastickou halou dalším solitérem bez přímého vztahu k již existujícím sportovištím a bezprostřednímu okolí,“ píší autoři.
Staveniště kryté plavecké haly
Éra Lubomíra Hrstky
O deset let později, v divokém privatizačním období, kdy většinu území Za Lužánkami (kromě plaveckého stadionu), ovládl bývalý hokejista a majitel brněnského fotbalového klubu Lubomír Hrstka, mělo dojít k radikální změně. Plány z třicátých let překryla nezkušenými politiky posvěcená komerce a hlad po prostorách určených k zábavě.
V roce 1993 otevřel Hrstka hotel Boby s diskotékou, kasinem a restaurací, nákupní centrum a další stavby, které se neměly šanci uživit. Diskotékou pro dva tisíce lidí přitom podnikatel, který se zadlužil, naprosto přecenil kupní sílu Brňanů, prodražila se i samotná stavba hotelu kvůli nestabilnímu podloží. Na údržbu a rozvoj sportovišť už mu nezbyly peníze. Kvůli pohledávkám za stovky milionů skončil v insolvenci a nakonec i ve vězení, a jeho majetek se po jednotlivých nemovitostech rozprodal v roce 2003 v dražbách.
Nezískalo ho ale město, i když se podle v té době už poučených politiků o to snažilo. Na rozdíl od soukromých dražitelů bylo vždy v nevýhodné pozici. Mělo zastupitelstvem odsouhlasený limit, do které dražební částky může jít, a tak se mu nepodařilo vydražit jediný objekt z Hrstkova impéria, který se po kusech rozprodával.
Jak se vypořádat?
Dnes pro Brno potřebný majetek drží už jen podnikatel Libor Procházka, který se s městem léta soudí kvůli tomu, že jeho chodníky, osvětlení, anebo třeba lavičky užívají obyvatelé města. Je přitom ochoten se ho vzdát, ale jen za další nemovitosti. O to se snaží už od roku 2006, kdy ho poprvé oslovila ODS, po ní ČSSD a nakonec v roce 2016 vládnoucí koalice v čele s ANO.
Pro politiky jsou přitom nároky Libora Procházky léta důvodem svárů. A hádají se kvůli nim i dnes. Jedni nesouhlasí, aby se s ním směňovaly historické nájemní domy. Jiní, aby se mu dával vůbec nějaký městský majetek. Vidina obnoveného záměru udělat v oblasti za Lužánkami centrum brněnského sportu, jak si ho naplánovali před sto lety sami Brňané, je tak stále v nedohlednu.