Ústavní soudci začali rozhodovat o zrušení části zákona o veřejném zdravotním pojištění. Ten upravuje rozdělování miliard korun například za invalidní vozíky, berle, sluchadla, brýlové čočky a množství často speciálních zdravotních pomůcek. Zákon se nelíbí jak senátorům, tak zdravotně postiženým a výrobcům těchto pomůcek.
Ústavní soudci řeší peníze na berle i vozíky. Systém se nelíbí postiženým i výrobcům
Návrh na zrušení zákona podala skupina senátorů. Ústavní soud kvůli projednání zákona svolal první veřejné jednání pléna od roku 2013. Soudci dnes po celodenním jednání nerozhodli.
Podle senátorů, které zastupovala Alena Dernerová, by zákon měly nahradit veřejné soutěže. Senátoři systém pokládají za neprůhledný a neústavní. Každoročně podle nich jde o rozdělování miliard korun z veřejných prostředků.
Kritika neprůhledného systému
Návrh senátorů podpořili také zdravotně postižení a samotní výrobci pomůcek. Podle předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením Václava Krásy má v systému hlavní slovo Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP). Její postup kopíruje většina pojišťoven. Krása uvedl, že většina předepisujících lékařů-specialistů často neumí dobře zdůvodnit, proč by měl pacient dostat zdravotnický prostředek v dražším provedení.
GALERIE
Ústavní soudci jednali o zdravotních pomůckách
Podle Petra Kotíka z Asociace výrobců a dodavatelů zdravotnických prostředků současný systém preferuje výrobky s nejnižší nákupní cenou. To ale není vždy ekonomicky nejvýhodnější. „Ten nejlevnější prostředek nemusí vždy splnit plně ten účel,“ uvedl Kotík.
Podle Petra Hoňka z VZP ale pojišťovna vychází vždy z informací od zdravotnických zařízení i ze zahraničí.
Dlouhé čekání na vozík
Jednou z nejčastějších zdravotnických pomůcek je invalidní vozík. Lidé, kteří jej potřebují, posílají žádost o příspěvek právě pojišťovnám. Ty pak určí, v jaké výši přispějí.
Například Jaroslav Náhlík z Paracentra Fenix v Brně má mechanický invalidní vozíček. Vozík je tak lehký, že ho může bez problému přepravovat třeba v autě. Stál 120 tisíc korun. Pojišťovna z toho zaplatila 21,5 tisíce.
Částka příspěvku se podle kritizovaného zákona odvíjí od takzvaného nejméně ekonomicky náročného provedení. Většinu peněz si tak musí každý sehnat sám.
Na nový mechanický vozík má člověk nárok každých pět let. „V průběhu pěti let je ten vozík pořád jakoby majetkem pojišťovny. I když pojišťovna se podílí ani ne třetinou té ceny. Což mně připadne neférové,“ uvedl Náhlík.
Vyřizování nového vozíku je zdlouhavé, v některých případech to trvá i půl roku. „Máme zkušenosti, že drobné pojišťovny nám to schvalují poměrně brzo. Problémem je VZP, kde máme bohužel nejvíce klientů, tam to trvá měsíc i dva měsíce,“ řekla Eva Pešková, vrchní sestra z Domu důstojného stáří.