Plzeň - Zdánlivě nenápadný dům, ve skutečnosti však unikátní dílo architekta Adolfa Loose, které přežilo druhou světovou válku i hrozící demolici a navzdory své historii si uchovalo původní podobu. Řeč je o tzv. Brummelově domě v Husově ulici v Plzni. Slavný architekt jej ve 30. letech minulého století navrhl pro zámožnou židovskou rodinu. Té se podařilo přežít koncentrační tábor v Osvětimi a stejně zázračně se navzdory okolnostem zachoval i jejich dům. Podle majitele by jeho interiéry v budoucnu mohly být přístupné i pro veřejnost. O historii domu i židovské rodiny natáčel reportér ČT David Macháček.
Do Brummelova domu se zapsala ruka světového architekta i dramata Židů
Od architekta Adolfa Loose si unikátní plzeňský dům nechali od základů až po nábytek na míru navrhnout Jana a Jan Brummelovi, teta a strýc současného majitele. Nápad oslovit Adolfa Loose se zrodil ve společnosti rodin převážně židovských obchodníků. „Na Loose je s největší pravděpodobností upozornil někdo ze spřátelené rodiny Beků nebo Hirschů, kteří v té době byli už velice dobří přátelé Loose,“ myslí si Michal Brummel, majitel domu.
Zrod domu, na který se dnes jezdí dívat architekti ze světových galerií a univerzit, byl však napínavý. Plzeňské úřady totiž nechtěly o moderním stylu ani slyšet. „Když Loos plzeňským úřadům prvně ukázal stavební výkresy, tak se zhrozili a donutili Loose, aby ty výkresy předělal,“ vzpomíná Karel Zoch z Odboru památkové péče Magistrátu města Plzně. Přístavba, kterou od Brummelových dostal jako zakázku k historickému domu, se jim zdála příliš kontrastní s architekturou domu. Loos úředníky však umlčel, když navrhl, že pokud jim vadí příliš velký kontrast mezi historickou architekturou domu a přístavbou, tak odstraní veškeré štukové ozdoby z původního domu.
Loosův interiér v Husově 58
Křesla tvaroval na míru pozadím majitelek
Jeho osobitý styl se projevoval i ve vybavení interiéru. „Křesla byla dělaná na míru. Loos to řešil tím, že si dámy sedly u něj na polštář a on potom přesně vytvaroval jejich partie do židle. Například když přijdete do Müllerovy vily, tak veškerý nábytek je daleko menší než tady, protože paní Müllerová byla malá,“ říká Brummel. Pro schodiště zase bylo architektovi inspirací schodiště Goetheova domu ve Výmaru, říká Brummel. „Dnes je to zase zrestaurováno přesně ve stejném tvaru, jako to bylo za Loose,“ dodává. „Loos o sobě vždycky tvrdil, že není architekt. Loos byl filosof, myslitel, novinář, komentátor, ale svoje výkresy maloval na pytlíky od mouky, které potom předal svému asistentovi,“ vysvětluje Brummel s tím, že typické pro něj bylo i to, že ve svých návrzích nepovažoval za důležitá okna.
Adolf Loos (1870–1933) se narodil v Brně. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury. U svých děl dbal především na kvalitu a účelnost. Byt měl podle něj především sloužit lidským potřebám a pohodlí jeho obyvatel. „Ornament je zločin,“ prohlásil ve svém nejslavnějším výroku.
Mezi nejdůležitější Loosovy stavby patří obchodní dům Goldmann & Salatsch na Michalském náměstí ve Vídni (1910 až 1911), dům básníka Tristana Tzary v Paříži (1926) nebo vila pro Františka Müllera v Praze. Stavby spojuje nová koncepce uspořádání prostoru, známá jako raumplan, založená na prostorové a výškové diferenciaci prostor a jejich propojenosti. Schodiště dostává výraz komunikačního prvku.
Historie domu manželů Brummelových společně se životem slavného architekta zaujala i mladou plzeňskou výtvarnici Marii Kohoutovou, která o Adolfu Loosovi nakreslila životopisný komiks. Předtím než viděla dům Brummelových, vnímala přitom práci Loose jako chladnou, tmavou a pochmurnou. „Pak, když jsem vešla prvně do toho bytu, to bylo úplně úžasné. Naprosto jste získala pocit výjimečnosti z toho interiéru, který na vás zapůsobil. Bylo to úplně neskutečné,“ vzpomíná výtvarnice na první dojmy z interiéru domu.
GALERIE
Komiks výtvarnice Marie Kohoutové zdroj: ČT24
Historie rodiny i domu byla dramatická
Architektonicky unikátní dům však za dobu své existence prošel mnoha peripetiemi a snadné to neměla ani Brummelova teta a strýc. „Dům byl mnohokrát v historii ohrožen buď bombardováním, nebo necitlivým zacházením. Nakonec v 70. letech byla i snaha ho zbourat, ale vždy v příhodnou chvíli se našli lidé, kteří vstoupili do děje a ten dům tak zachránili,“ vzpomíná Brummel.
Manžele Brummelovy zase jako židovskou rodinu čekal transport do Terezína a pak do Osvětimi. Oba naštěstí přežili. Michal Brummel považuje za obrovské štěstí i to, že se dům podařilo zachránit před arizací, tedy vyvlastněním. Dům sice za války připadl německému obchodníkovi se dřevem, podle Brummela ho však rodině vrátil těsně před koncem války. „Bylo mu už jasné, kam vývoj říše směřuje. V dubnu předal mé matce klíče od domu. Všude bylo všechno zachováno a on odešel se zavazadly, se kterými přišel,“ vzpomíná Brummel.
Dům přežil také bombardování Škodových závodů, jejichž areál se rozprostírá hned za okny. „Za zahradou padaly bomby. Skladiště dostalo zásah. Nejdříve shodili tříštivé bomby, potom zápalné. Všechno hořelo. Když sem potom přišli hasiči, vnikli do domu, protože si mysleli, že hoří dům. Jediné škody vznikly tím, že páčili krumpáčem dveře, ale dům to přežil,“ vzpomíná Brummel.
Dům, který přežil dějiny (zdroj: ČT24)
Před demolicí dům zachránil příbuzný z Ameriky
Po komunistickém převratu dostali Brummelovi do domu přidělené nájemníky, se kterými se museli dělit o společný byt a později se v domě usídlil Klub architektů. Cenný nábytek navržený přímo Loosem se Michalovi Brummelovi podařilo schovat a zachránit. V posledním velkém ohrožení se dům ocitl v roce 1977, kdy se v Plzni budovalo nové autobusové nádraží. Bouraly se kvůli tomu celé ulice a k zemi měla jít i Loosova stavba. Tehdy nečekaně pomohla intervence vzdáleného příbuzného ze Spojených států.
„V roce 1977 jsem coby americký student práv pátral po členech rodiny Brummelových, kteří přežili holocaust. To mě zavedlo do Plzně, kde jsem objevil dům, který si Brummelovi nechali postavit. Netušil jsem ještě v tu chvíli, že je architektonicky tak významný. Dozvěděl jsem se tehdy, že se má dům bourat. Slíbil jsem rodině Brummelových, že dům zachráním, i když jsem byl Američan a vrcholila Studená válka. Přes český národní komitét mezinárodní rady památek a sídel jsem začal lobbovat u československé vlády, aby prohlásila stavbu za památkově chráněnou. To se bavíme o letech 1977, 1978. V květnu 1978 jsem uspěl. Dům tak pořád stojí a nenahradilo ho autobusové nádraží, jak se plánovalo,“ říká Steve Brummel, příbuzný majitele domu.
A co bude s takto unikátním domem teď? Jaká ho čeká budoucnost? „Pokud tady nechceme bydlet, nechceme dům pronajmout na soukromé bydlení, což by asi bylo problematické, a nechceme z něho udělat úřad, tak zbývá zpřístupnit jej jako celkem ojedinělou kulturní památku veřejnosti,“ dodává Brummel.