„Rozeber to a zase slož.“ Zážitky z poslední cesty trabanty líčí a na Kavčí hory zve Dan Přibáň

Dokumentarista a cestovatel Dan Přibáň a jeho žluté trabanty končí svou cestu kolem světa. Pátá a poslední výprava začala v Bangkoku a v neděli má dorazit do Prahy. Po cestě měli cestovatelé v plánu přibírat trabanty, maluchy, jawy a další spřízněné stroje, a vytvořit tak velkou vítěznou kolonu, která 26. srpna po čtvrté hodině odpolední dorazí na Kavčí hory. Zážitky z cest sepsal a na zakončení cesty zve Dan Přibáň.

Poslední čínská brána, poslední čínská kontrola, poslední čínské selfie. Konečně pryč ze země, kde se zhmotnily dystopické představy o technokratické diktatuře. Jako kdybychom najednou přiletěli na jinou planetu, nebo se vrátili z děsivé budoucnosti do poklidné minulosti.

S opuštěním Číny ale zmizely i monumentální silnice řezající vrcholky kopců a klenoucí se přes údolí na mohutných pilířích mostů v lehkých obloucích a malém stoupání. Asfalt, který pamatuje své lepší časy, se klikatí po vrcholcích hor, cesta padá a zase stoupá. A nejsou tu žádné kamery, neskenují nás, nemusíme mít povinného průvodce, který hlídá, abychom nedělali to, co nemáme – jsme v Kyrgyzstánu.

Před námi zasněžené hory a kolem nás rozeseté jurty a koně. Větší kontrast ke světu jen pár desítek kilometrů odsud s městečky za ostnatým drátem, prefabrikovanými a zahalenými do rudých vlajek, těžko hledat. Užíváme si i takovou drobnost, jako je zastavení, kdy se nám zachce. Jen tak u jurty. Dáme si kumys, chleba a smetanu a nikdo nás nehlídá a nekontroluje. A tak plujeme horami a dumáme, kolik nás pojede dál.

Ztracený Polák

Ne, nikdo z nás nemá v plánu emigrovat a postavit si zde jurtu, ale už od samého počátku cesty čekáme na Radka – našeho polského souputníka a odborníka na průšvihy, který pravidelně ztrácí pasy. Měl za námi přiletět už do Indie, ale nějak se zapomněl. Letenka propadla a od té doby s ním pravidelně řešíme, kde je, co dělá a jak to vidí. Napřed neměl pas s volnými stránkami, pak stránky měl, ale neměl víza, pak neměl peníze na víza…

Až jsme to vzdali a řekli mu, že buď na nás bude čekat na hranicích Kyrgyzstánu a ze společných peněz mu zaplatíme všechny jeho náklady, nebo už na něj kašleme. A nečekal. Nemáme tušení, jestli sem vůbec přiletěl. Celou Čínu jsme neměli připojení k internetu a teď ho taky nemáme, protože jurty nemají wi-fi. Jestli nám Radek něco v posledním týdnu napsal, nemohli jsme si to přečíst.

S posledními zbytky benzinu dojíždíme do prvního městečka, které se od vesnice pozná tak, že ho už netvoří jenom jurty. Zastavíme u pumpy a učiníme další off-line pokus, jak ho najít. Stejně jako na hranicích zařveme sborově „Radku, ty ******!“

Nic.

Další pokus, nic.

Co naděláme. Jdeme natankovat… A najednou je tu!

Skutečný, živý Radek, o kterém by babička řekla, že „se spravil“. Už jsme nevěřili, že ho ještě uvidíme a on zde stojí, pořád stejně hlučný, pořád stejně zbrklý, pořád stejně nadšený do každé blbosti, pořád stejně vymýšlející, jak sehnat pivo zadarmo, prostě Radek. Na hranice se mu nechtělo, protože – jak řekl – „je tam akorát mešita a latrína“, a čekal tady. A tak je nás konečně osm. A doufáme, že budeme mít i osm pasů!

Děsivý zvuk

Ještě pár set kilometrů krásným Kyrgyzstánem a jsme v Uzbekistánu. Před námi leží Samarkand, náš cíl. Pokud dojede náš první trabant Egu až tam, objede svět! Jako první trabant na světě a jedno z mála dvoutaktních aut, protože Samarkand byl nejvýchodnějším bodem naší první cesty. Od té doby Egu projel Afriku, Jižní Ameriku i z Austrálie do Thajska, a pokud se do města vrátí z východu, kruh se uzavře.

Silnice jsou děravé, ale přesto jedeme a lámeme rekordy v počtu ujetých kilometrů za den. Jsme blíž a blíž, pomalu padá noc, ale už jen necelá stovka kilometrů, to zvládneme…

A maluch zastavuje. Tohle maličké autíčko se začíná více a více rozpadat a čím déle jede, tím více si uvědomujeme, jaký je trabant tančík. Snad všechny důležité součástky jsou ve fiátku proti trabantu poloviční.

„Co tentokrát?“ ptáme se. „Dělá to vážně oporný zvuk,“ hlásí pilot malucha Honza. A ten zvuk je opravdu děsný, jako by něco velkého drhlo o něco ještě většího. Ale co? Každopádně dneska asi Egu svět neobjede.

Vrtáme se v motoru, ale nemáme páru, co se stalo. Odpojujeme různé věci, povolujeme a utahujeme, ale nic. Jediné, na co přijdeme, je, že když sešlápneme spojku, hrozný zvuk pomine, ale odkud se bere, netušíme. Řešíme, co dál, nakonec se rozhodneme pro jediný rozumný plán: přespíme vedle silnice a ráno uvidíme. Stejně už toho máme plné kecky.

Zničehonic se ale na horizontu objeví velký terénní land cruiser a v něm francouzský pár. „Už nám pomohlo tolik lidí, tak jsme se teď rozhodli pomoct my vám,“ prohlásí na uvítanou. Pomoct potřebujeme hodně. Nevíme, jestli to tady dokážeme opravit, ale víme, že pokud potáhneme malucha Eguem sto kilometrů, je dost dobře možné, že pak budeme opravovat i Egua.

Kolem světa na laně

Jediná nevýhoda je, že Francouzi chtějí jet do Samarkandu ještě v noci, takže pokud do města chceme odtáhnout, musíme hned. Jedeme sice v kuse od sedmi ráno a máme v kolech nejdelší denní štreku za celou cestu, ale tuhle příležitost musíme přes veškerou únavu využít! A tak zapřáhneme malucha za Toyotu a vyrážíme k Samarkandu.

Nakonec zastavíme kousek před městem. My na plácku u silnice, naši zachránci zmizí najít klidnější místo, že nás ráno v osm vyzvednou a dotáhnou do města.

V půl deváté už chystáme lano, aby Egu zbývajících dvacet kilometrů dotáhl, když se objeví zase vysmátí Frantíci, na rtech omluvu za zpoždění. Dojedeme s nimi až do středu Samarkandu, poděkujeme, že dál už vyrazíme sami, protože sami nevíme, co budeme dělat dál.

Zapojíme malucha za Egu a ploužíme se městem. Takhle jsme si slavnostní objetí světa nepředstavovali. Chceme se dostat k monumentálním zbytkům mešity Bibi Chanum, nejvýchodnějšího bodu naší první cesty. Jenže časy se mění. Tam, kde bývala silnice, po níž se mezi auty proplétali oslíci, je pěší zóna, po které jezdí malé elektrické autobusy pro turisty, Uzbeci na kolech z půjčovny a třídu lemuje alej obchůdků se suvenýry. Tady už to nepůjde.

Chvíli se motáme městem, až nás semafory zavanou k mauzoleu Amira Timura, takového uzbeckého, o kapku drsnějšího Karla IV., jehož hrobka se mešitě Bibi rozhodně vyrovná. Pořídíme vítěznou fotku, napneme lano a jdeme hledat azyl. Nakonec vymontujeme celý motor i s převodovkou a na nic nepřijdeme, a tak to celé zase složíme… a auto je opravené. Těžko najít lepší příklad opravy než stylem „rozeber to a zase slož“.

Nad Samarkandem září rudý Měsíc nejdelšího zatmění, jaké zažijeme, a my s úsvitem vyrážíme dál. Nebýt malucha, neviděli bychom ho v tak monumentálních kulisách.

Samarkand, Uzbekistán
Zdroj: ČT24/Pavel Adler

Zpátky na dně pouště

Už zase hltáme stovky kilometrů napříč pustinou. Uzbekistán, zdá se, má jen dva typy silnic – naprosto příšerné a úplně nové. Nic mezi neexistuje a oba typy se střídají v pravidelném tempu. Když jsme do země přijeli v roce 2007, nové cesty nestály, ale ty staré byly v lepším stavu, takže v průměru je to asi stále stejné. Na břehu vyschlého Aralského jezera jsme nakonec stejně pomalu jako před jedenácti lety.

Mujnak býval rybářským centrem oblasti a přístavem, teď stojí uprostřed pouště. Sovětské experimenty s pěstováním bavlny odvedly z řeky Amudarja příliš mnoho vody, ta nestihla plnit jezero, které začalo vysychat. Narušil se vodní koloběh, přestalo pršet a jedna z největších vnitrozemských vodních ploch začala mizet. Už dávno se tu nikdo neptá, kde je břeh. Jen lodě stojí opuštěné v poušti. Přesto je to tu jiné.

Když jsme do Mujnaku přijeli před jedenácti lety, město vypadalo, že postupně zmizí jako „jeho“ jezero. Dnes žije. Kino zase hraje, obchody jsou otevřené, dokonce zde stojí i hotel. Jen lodě zmizely, spousta z nich skončila ve šrotu a ty, které přežily, jsou přitažené ke „břehu“. Ale ani na několikátý pokus se nám nepovedlo zjistit, kdo to udělal a proč. Nejspíš aby nebyla místní atrakce tak složitě přístupná. Už nemusíte jít daleko po dně a hledat lodě navěky zakotvené, jsou hned u cesty.

Dan pořád brblá, jak to „za starých časů bylo lepší“, až mu konečně dojde, co ho štve. „Je to celé moc jednoduché,“ prohlásí, protože „o tom to je, že to není jednoduchý“, parafrázuje sám sebe o pár let mladšího. A vypadá to, že brblat bude dál. Cesta, kterou se před lety probíjel skrz prach a písek, je prý vyasfaltovaná.

A tak do svého repertoáru přidává k nadávání na děravé silnice i nadávání na rozvíjející se infrastrukturu, po níž sem proudí turisti a kazí tím jeho romantické vzpomínky na staré časy. Na druhou stranu i on uznává, že auta jsou na tom tak špatně, že jim nějaká ta úleva rozhodně neuškodí. Navíc jejich schopnosti pro utkání s terénem rapidně klesají.

obrázek
Zdroj: ČT24

Operace Wimbledon

Schopnosti klesají hlavně u malucha. Na žádné cestě nedostávaly podvozky tak zabrat, jako tady. Praskají karoserie, pera i pružiny. Maluch je sice má vyměněné, ale stejně už si zase přetížené auto sedlo až k zemi a mlátí o cestu i na maličkých dírách.

A protože novou pružinu nemáme, rozhodli jsme se pro jiné řešení. Zahajujeme operaci Wimledon – tenisáky v pružinách! Trik, který se používal při pašování lidí přes železnou oponu. Aby si auto moc nesedlo a celníci neměli podezření, že je v něm někdo schovaný, nacpali pašeráci pružiny tenisáky.

My sice (tentokrát) nikoho nepašujeme, ale auto potřebujeme zvednout také. Už v Buchaře jsme vykoupili jeden sportovní obchod, ale teprve teď jsme se dokopali k akci. Takže míčků máme samozřejmě málo. Honza se vydává do obchůdku na konci světa sehnat další. Nečekáme, že to vyjde. K našemu úžasu se vrací s dalšími sedmi. Vykoupil všechny v celém městě. Máme jich jednadvacet! Nacpeme je do pružiny, složíme to celé zpátky a napjatě čekáme – funguje to. A ještě nám zbyl jeden míček pro místní kluky!

Ze začátku to vypadá, že jsme operaci Wimbledon dělali zbytečně, stojí zde vážně nová silnice. Krásná, široká a krátká. Po pár desítkách kilometrů ale zmizí a nahradí ji rozmlácený asfalt. Těžko říci, jestli se jede hůře teď, nebo když jsme tu byli poprvé. Topit se v prachu není nic příjemného, snášet nárazy do podvozku od asfaltových ker je snad ještě horší.

Kazašská hranice se přibližuje. Velbloudi si nás nezúčastněně prohlíží a my jsme blíž a blíž. Až se z vysílačky trabanta Babu ozve neveselé „stojíme“. Otočíme se a strneme. Pravé zadní kolo je vyvrácené ven, něco se zlomilo. Ať je to cokoli, tady se to bude špatně opravovat. Potopíme se pod auto a vidíme, že prasknul závěs zadního kola. Se svářečkou po ruce řešitelný problém, ale bez ní?

Velké špatné

Když nemůže svářečka k nám, musíme my ke svářečce. Sundáme zlomený díl, přivážeme ho na jawu a motorkář Marek vyrazí směrem k hranici sehnat pomoc. Někdo tam určitě žije! Nevrací se několik hodin, takže buď našel svářeče, nebo ho sežral lidožravý velbloud. Zatím se kolem nás vystřídá slušná řádka návštěv. Cyklisti, motorkáři a kamioňáci. Marek to tady nazval „motorkářským Chorvatskem“. Cesta, která dřív ani nebyla na mapách, se změnila v hlavní tah všech, kdo míří na východ.

Po několika hodinách válení se na silnici a příjemném obědě, který nám dal jeden z řidičů, je Marek konečně zpátky. Svařeno! Sestavíme auto a zase jedeme. Podle zpráv těch, co jeli z druhé strany, to bude špatné už jen sto padesát kilometrů. Pěkný asfalt potkáme akorát na uzbecko-kazašské hranici. Vyplníme papíry, dostaneme razítka a hrkáme se dál. Auta úpí a trpí, ale blížíme se, už jen čtyřicet kilometrů lepší silnici, už jen třicet…

„Hodně, hodně špatný zvuk!“, ozve se z vysílačky malucha.

Uf, už zas!?

Otočíme se a máme pocit chyby v Matrixu. Jak kdyby bylo včera. Maluch má taky vyvrácené kolo, jen levé přední. Prasklo pero! Prvních pár minut to vypadá bledě. Vojta nám už podesáté připomíná, že musíme být do konce srpna doma, protože v září se mu má narodit syn a rád by ho viděl dřív, než půjde do školy.

Co dál? Odvézt na náklaďáku? Zapálit a nechat to tady? Nakonec se nám povede kusem držáku světla, kusem kurty a kladivem posadit auto zpátky na pokřivená kola a pomaličku se plazíme vstříc osudu.

Náčelníkovo péro

Vydrží to až do Bejňu, místa, kde má zase začít asfalt a místa, kam motorkář Marek dojel na pionýru nejdále na východ, takže on objel svět tady. Oslavíme to a jedeme na dvůr dílny, kde v roce 2010 Marek se svými souputníky spal. Tady zase brblá on, už tu nejsou vstřícní a milí, řeší, jak z nás vytáhnout co nejvíce peněz. Nakonec se ale dohodneme a přichází na řadu náčelníkovo velké vítězství. Ne, není to objetí světa.

Ještě v Pákistánu, poté, co se trabantu Babu rozletělo zadní listové pero, nakoupil po opravě náhradními pery na jeep ještě dva listy navíc, kdyby náhodou. Prý je paranoidní. A teď, ha! Konečně může říci, že byl paranoidní právem! Což také dělá a tváří se u toho maximálně významně.

Sundáme pera ze střechy trabanta a nestačíme se divit. Máme dvě, a to kratší pasuje po několika drobných úpravách přesně na fiátka. „Setsakra klika“ se tomu říká. Dan chtěl koupit dvě dlouhá, ale měli už jen jedno, tak vzal zavděk kratším, a to kratší, to je přesně to správné. Další tři hodiny práce a maluch zase jede! Ani ve snu bychom odpoledne nevěřili, že večer budeme mít opraveno. Tvářit se, že na sebe nejsme pyšní, by bylo pokrytecké. Jsme fakt hustý!

Ilegální Radek

Další stovky kilometrů, další buď dokonalé, nebo děsivé cesty, až se dostáváme na kazašsko-ruskou hranici. Teď už je všechno v suchu. Dál je až domů všude asfalt, už se nemůže nic stát. Všichni máme pasy! Dokonce i Radek. Jenže Radek je u okénka imigračního oddělení nějak moc dlouho a vypadá to, že hraje pantomimu.

Prosí se sepnutýma rukama jak svatý obrázek, tváří se jak mílius a nám je jasné, že je tu nějaký zásek. „Mám víza až od desátého srpna,“ prohlašuje sedmého srpna s výrazem „já nic, já muzikant“. Všichni se zlomíme smíchem v pase. On víza má, ale vlastně je nemá a nemůže dál. Co s ním? Počká tu do desátého? Dáme mu pár hodin a uvidíme.

A tak se válíme s Radkovým oblíbeným pivem za hranicí a průběžně se ho chodíme ptát, jak to jde a samozřejmě mu i ukazovat „jeho“ pivo, ke kterému nemůže, načež nás průběžně od plotu ruští pohraničníci vyhazují. Čas plyne, slunce dávno zapadlo, když se závora zvedá a přichází Radek! Ukecal to! Tak teď už to snad půjde opravdu snadno. Snad!

Jiří Hanzelka (vlevo) a Miroslav Zikmund
Zdroj: ČT24/ČTK

Velký návrat

Náš plán je teď pořádně kopnout do vrtule (případně velmi intenzivně zatlačit) a být na konci předposledního týdne prázdnin doma. Protože vlastně celou dobu jedeme z Indie přes Banskou Bystrici do Prahy, je další trasa jasná. U malé vesničky Ubla překročíme slovenské hranice a v pátek 24. srpna odpoledne, počítáme, že v 16 hodin, přijedeme do Bystrice na náměstí. Další den vyrazíme dál.

Na cestě už máme jen jednu zásadní zastávku, Zlín, město mistrů Hanzelky a Zikmunda. Tam bychom chtěli být v sobotu 25. srpna zase v 16:00 u muzea. No, a pak 26. srpna vyrazíme na finální jízdu po D1 na Prahu a budeme doufat, že se nezapíše mezi nejděsivější cesty výpravy.

Cílovou pásku protrhneme kolem čtvrté odpoledne v parku na Kavčích horách hned za budovou České televize. Ideální na konec léta. Tam objede svět i trabant Babu a naše velká cesta domů skončí!

Budeme moc rádi, když kus cesty pojedete s námi. Ideálně samozřejmě trabantem, maluchem nebo na jawě. Ale bereme všechny starší i mladší veterány a rozhodně s námi můžete jet, i když máte úplně nové auto či motorku.

Jak se budeme blížit k hranicím, doplníme detaily na trabantí facebook. Těšíme se na vás, bude to velké!