Češi remcají na poměry, i když se ekonomice nebývale daří. Podle biskupa Tomáše Holuba jsme totiž národ netrpělivý, a chtěli bychom ráj na zemi okamžitě. Holub byl i prvním kaplanem u české armády, v Interview ČT24 popisoval, jak na misi v Bosně prožil asi největší krizi své víry. Ptala se Světlana Witowská.
Biskup Tomáš Holub: Když jsem viděl hrůzy v Bosně, tak jsem si říkal, jestli není Bůh na naše průšvihy krátkej
27 minut
Biskup Tomáš Holub hostem Interview ČT24
Máme za sebou Vánoce, máme za sebou adventní období. Pro duchovní zřejmě nejhektičtější období celého roku. Na co jste během těch letošních Vánoc myslel nejčastěji?
„Na to, že přišly hodně rychle právě proto, že byl nejkratší advent. A že je potřeba se soustředit na to podstatné, aby nám to neuteklo tak rychle, jako ten advent.“
O čem jste mluvil na půlnoční mši?
„Já v Plzni mám vlastně dvě půlnoční, protože jedna je mše svatá pro lidi, kteří jsou nějak křesťansky zakotveni, tu máme ve 22 hodin.
A potom o půlnoci se naplní katedrála lidmi, kteří s církví asi během roku toho tolik nezažívají, a tam jsem vyprávěl jednu takovou pohádku, jak se jeden kluk zasnil, když dědeček vyřezával betlém a byla to taková aluze na to, co všechno se vlastně děje v tom skutečném betlémě.“
obrázek
Vadí vám, že Vánoce spousta lidí pojímá hodně konzumně? Nebo to je prostě obraz dnešní doby a vždycky to bylo tak, že lidi si alespoň o Vánocích už kdysi dávno dopřávali to, co během celého roku nemohli?
„Já si myslím, že konzum jako něco, kdy se radujeme z dobrých darů, není špatný. Špatně je v okamžiku, kdy to je to největší a nejdůležitější, co se o Vánocích prožívá. Z toho jsem smutný, protože těm lidem pak mezi prsty protéká něco, co o těch Vánocích ještě může být mnohem hezčí.“
To je co?
„To je setkání s lidmi, s těmi nejbližšími a také s Hospodinem. To je něco, co myslím, že ty Vánoce vytvořilo, co jim dalo tu krásu a my to dneska nějak nejsme schopni uchopit. Já mám pro to jedno přirovnání.
Konzum nás nutí jíst polokyselé švestky, a přitom se tvářit, jak jsou zralé.
Ty dnešní Vánoce, to je jako situace, kdy jste došla k švestce někdy koncem srpna a dole už jsou takové polozralé švestky a nahoře už jsou nádherně zralé. A ten konzum vás přesvědčí, že nemá smysl lézt někam nahoru, že ty dole jsou už úplně zralé, a vy se potom se všemi těmi lidmi okolo tváříte, že jíte fakt zralé švestky, a přitom jsou polokyselé.
Tak to je, když zůstane u konzumu. Místo toho, abyste vylezli nahoru a fakt něco sladkého konzumovali, tak se tváříme dole, že máme sladké švestky.“
České ekonomice se už několik let vlastně dobře daří. Proč lidi pořád nadávají na poměry? Čím to je?
„No já si myslím, že jsme netrpělivý národ, že bychom chtěli ráj na Zemi okamžitě, ale protože ten ráj na Zemi přece jenom vypadá jinak než jenom dobrý ekonomický růst, tak jsme pořád nespokojeni.“
Co nám chybí?
„Chybí nám naděje. Chybí nám naděje v dobro, protože si myslíme, že to dobro je něco, co musíme okamžitě vlastnit a nejsme schopni se dívat dopředu jako něco, na co čekáme, co přijde za nějakou dobu, na co si možná počkáme.“
Jakou roli v tom, jaká je atmosféra mezi lidmi, může sehrát církev?
„Já doufám, že církev nebo lidé věřící by snad mohli být lidmi, kteří tu naději ve svém srdci a možná v oku tak nějak mají a přinášejí ji do světa, který tu naději docela ztratil.“
A daří se vám třeba v některých lidech tu naději vzbuzovat? Vidíte to sám mezi věřícími nebo i mezi těmi nevěřícími, kteří za vámi chodí do toho kostela třeba jen o Vánocích?
„Já si myslím, že se to sem tam podaří. Ale říkám si, že by se mi to mělo asi dařit víc.“
Být vojenským kaplanem, znamenalo pít kafe s vojáky – a potom se za ně modlit.
Vy jste byl první hlavní kaplan v české armádě. Jaké to bylo začínat na zelené louce? Protože když jste byl úplně první, věděl někdo vlastně, co od vás má čekat? Věděl jste vy, co chcete dělat?
„Musím říci, že když jsem přišel do Bosny a nějak jsem se těm vojákům představoval a říkal jsem, že jsem kaplan, tak jsem doslova říkal: ,Víte co, já nevím, co to znamená, být kaplanem v české armádě. Já vím, co to neznamená. Neznamená to, že jsem černý politruk, nebudu vás nutit se modlit.
Neznamená to, že jsem otec Mulcahy (vojenský duchovní z populárního seriálu M.A.S.H. – pozn. red.), protože otec Mulcahy byl o generaci starší, než jste vy i já‘ – mně bylo asi 29 let, když jsem tam byl.
,A neznamená to, že jsem ten, kdo vám bude nadávat, že mluvíte sprostě, protože já tady nejsem proto, abych vás kritizoval, ale abych vám naslouchal.‘ To znamená, říkal jsem: ,To jsou tři věci, které vím, že dělat nebudu, ale co to bude znamenat konkrétně, to nevím.‘“
obrázek
A co to tedy nakonec konkrétně bylo?
„Já mám na to takovou jednu krátkou větu. Znamenalo to pít kafe s vojáky. Znamenalo to chodit po těch lidech, potkávat se a poslouchat, jak vypráví, a dávat jim důvěru, že to nevykecám dál. A potom se za ně teda modlit.“
A změnil jste potom, co jste všechno zažil, nějakým způsobem pohled na svět nebo jste si ho alespoň poopravil?
„Hm, strašně. Pro mě zkušenost z Bosny a potom i těch dalších misí znamenala opravdu v mnoha věcech zásadní změny. Vůbec přemýšlení o dobru a o zlu, o církvi.“
A víru v toho Boha to ve vás nezviklalo? Nedostal jste se někdy do nějaké krize s Bohem, že jste si řekl: „No, tak kdybys opravdu byl, tak tohle nedopustíš?“
„Já jsem zažil obrovskou krizi víry, právě pro tohle potkání se zlem. Pro mě byla jednou ze tří takových největších krizí právě Bosna. A právě proto, že jsem se potkal se zlem, jsem si říkal: ,No, kdoví, jestli náboženství není jenom něco, co se… je kulturní fenomén, který se hodí do takového rovnějšího světa, než je válka, a jestli náhodou ten Bůh není hodně krátkej na tyhle průšvihy a hrůzu, kterou tam člověk vidí.“
Ale zůstal jste věrný Bohu, tak co se stalo?
„To já moc nevím. Já jsem v té situaci udělal jednu věc: bylo to v postní době před Velikonocemi. Tak jsem si říkal: ,Dobře, teď začínám mít docela velké pochybnosti, jestli to všechno není jenom nějaká kulturní hra s vírou. Pane Bože, jestli to teda není kulturní hra, tak s tím něco dělej ty, protože já nemůžu.‘ A rozhodl jsem se, že nebudu chodit na večeře a budu se místo toho modlit.
První, co jsem zjistil, že lidi strašně dlouho večeří. To byla první zkušenost, kterou jsem udělal. A druhá věc je, že jsem se opravdu pár týdnů takhle jako před eucharistii – před Kristem modlil. A fakt nevím, co se stalo, ale nějakým způsobem jsem začal vnímat, že Hospodin nemá krátké ruce na to, co se děje.“
Řekněte, co byste popřál lidem do toho roku 2018?
„Já bych popřál nám všem, abychom byli lidmi naděje. Abychom věřili v dobro, které přijde.“
(rozhovor byl redakčně krácen, plné znění najdete na videu)
