Technicky vzato sice česká ekonomika o volně plovoucí kurz nepřišla, protože koruna „jen“ nesměla posílit pod 27 korun za euro, v realitě ale jako by se stalo. Tlak na posilování koruny byl totiž tak výrazný, že téměř po celou dobu se kurz choval, jako kdyby byl fixní: Prakticky se nevzdálil od tohoto jediného kurzu 27,00 CZK/EUR. Tedy vlastně jsme si v praxi nečekaně vyzkoušeli, jaké by to bylo mít euro. Byla to zkušenost sice zajímavá, ale pro naši ekonomiku nijak zvlášť přínosná.
Proč vlastně k zavedení intervenčního režimu došlo? Protože ČNB se obávala nástupu deflace. Slabší koruna měla teoreticky inflaci zvýšit. A tak pokud chceme úspěšnost a vůbec smysluplnost intervenčního režimu soudit, musíme se především podívat na to, jak se ČNB dařilo plnění inflačního cíle.
Jenomže výsledky musely být pro centrální banku zklamáním. Po celý rok 2014 a 2015 tempo spotřebitelské inflace nedosahovalo dvouprocentního cíle ČNB. Navíc se drželo pod úrovní jednoho procenta, a tedy pod úrovní spodní hrany tolerančního pásma. Inflace nedosahovala ani jednoprocentní úrovně ani po většinu roku 2016. Až v jeho závěru vstala z mrtvých a v prosinci vystřelila až k dvouprocentní úrovni. V tu chvíli byl cíl ČNB splněn.
Trvalo tedy více než tři roky, než se tempo spotřebitelské inflace vrátilo v prosinci roku 2016 na kýžená dvě procenta. Přitom já spolu s řadou dalších ekonomů jsem už při zahájení intervencí tvrdila, že panika ze slábnutí inflace není na místě. Tento proces totiž probíhal ve chvíli, kdy se česká ekonomika na přelomu let 2012 a 2013 již dostávala z nejdelší recese ve své historii.
Dopad levné energie
Za slábnutím cenového růstu stály především levné energie. Na jejich vývoj má výrazný vliv cena ropy. A právě ta vlivem rozvoje břidličné těžby v USA a převisu nabídky ropy nad poptávkou klesala. Cena ropy Brent se ještě v létě roku 2014 držela u hladiny 110 dolarů za barel. Do začátku roku 2015 však propadla zhruba na 50 dolarů za barel. Její cena se tak za půl roku smrskla na méně než polovinu.
Ekonomická teorie by tento děj popsala jako takzvaný „pozitivní nabídkový šok“. Domácnosti a firmy mohly za ušetřené peníze za pohonné hmoty utrácet či investovat v jiných oblastech. Jenže zástupci centrálních bank (a rozhodně ne jen v České republice) se na slábnutí cen dívali skrz prsty. Začali se bát, aby deflační tlaky patrné ve vývoji cen energetických komodit neprosákly do vývoje ostatních cen. Deflace totiž může za určitých podmínek vést k odkládání spotřeby, a to by pro ekonomiku nebylo nic příjemného. A ačkoliv to nebyl tento případ, centrální banky ve velkém rozvolňovaly své měnové politiky.
Nakonec kde inflační dobrodružství začalo, tam také skončilo. Pomoc musela přijít opět z ropného trhu. Kartel OPEC se spolu s dalšími předními světovými těžaři nakonec dohodl na omezení produkce ropy. Celkově by dodávky ropy na světový trh měly klesnout o téměř 1,8 milionu barelů denně. Od konce roku 2014 přitom překračuje těžba spotřebu o jeden až dva miliony barelů denně. Výsledkem byl růst cen ropy Brent směrem nad 50 dolarů za barel.
A to se projevilo i v české ekonomice. Zatímco v posledních čtvrtletích roku 2016 ceny pohonných hmot tlačily inflaci k nule, v roce 2017 ji už naopak zvedají k dvouprocentnímu cíli ČNB i výš. Statistici ohlásili, že se meziroční vývoj inflace dostal v prosinci roku 2016 přesně na 2,0 procenta. A v únoru už byla spotřebitelská inflace na 2,5 procenta. Českým centrálním bankéřům se tak splnil sen o vyšší inflaci.
Jenomže tento sen je skrze devizové intervence a prodeje korun za eura vyšel od listopadu 2013 do ledna 2017 na cca 1,3 bilionu korun. Co bylo od ledna dodnes, to zatím můžeme jen odhadovat, zpřesnění teprve přijde – už teď ale bohužel víme také, že v tomto období intervence patrně gradovaly.
Takže ano, cíl je splněn a dokonce překročen. Inflace se znovu dostává nad dvě procenta. Ten hlavní impuls však přišel z ropného trhu a rozhodně nikoliv ze strany ČNB. Z tohoto pohledu můžeme klidně intervence označit za zbytečné dobrodružství za 1,3 bilionu korun nasátých do devizových rezerv…
Markéta Šichtařová
Markéta Šichtařová v roce 2004 založila Next Finance. Předtím působila v bankovním sektoru, jako vedoucí týmu finančních analytiků, ale i aktivní členka výboru pro řízení aktiv a pasiv banky ALCO. V letech 2006 a 2007 byla krom jiného i vedoucí týmu ekonomických poradců ministra financí. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a má všechny úrovně makléřských zkoušek udělovaných Komisí pro cenné papíry včetně obchodování s finančními deriváty.
