Nejdůvěrněji znám drama emigrantů a uprchlíků ze své vlastní rodiny. Můj nevlastní dědeček byl Rus, který za neuvěřitelných okolností prchal před bolševickou revolucí a občanskou válkou přes Černé moře až na Balkán. Na širém moři se člun, na němž se s kamarádem plavili, porouchal, a oba už byli smířeni se smrtí. Na obzoru pozorovali, jak postupuje kouř z nějaké lodi. Najednou se kouř zastavil a začal se zvětšovat – v tom okamžiku totiž loď dostala zprávu, že Sevastopol obsadili bolševici, a tak změnila kurz a začala směřovat ke člunu mého dědečka a jeho kamaráda. Oba tak byli zachráněni.
Emigranti, imigranti, uprchlíci
Na Balkáně se dědeček nějakou dobu živil všelijak, rozuměl autům, tak většinou dělal šoféra a opraváře. Lodí pak proti proudu Dunaje doputoval do Bratislavy. Československá vláda tehdy poskytovala ruským emigrantům stipendia, dědeček tak vystudoval strojní fakultu ČVUT. Během studia byl na bytě u mé babičky, zamilovali se do sebe, babička se rozvedla, a když jsem se v roce 1940 narodil, měl jsem už nového dědečka.
Babička byla z jihočeské selské rodiny a dlouho nesměla domů: rozvést se a vzít si pak Rusa, kdo to jaktěživ slyšel. Nakonec se ale všechno urovnalo, asi také proto, že my kluci jsme svého ruského dědečka milovali a nikdo proti němu nesměl hlesnout. Česky mluvil docela dobře, ale přízvuku se nikdy nezbavil.
Součástí okupace pohraničí v roce 1938 byl i odchod většiny Čechů. Nešlo o úřední povinnost, německá většina k tomu ale velkou část zbývajících českých obyvatel dotlačila. Řada lidí ovšem byla donucena opustit Sudety již dříve. Kdo zůstal, musel se smířit s novými pravidly, například němčinou jako jediným úředním jazykem.
Dědeček, kterému jsme doma říkali ďaďa, v sobě měl kus technického génia. Byl zaměstnán v ČKD, kde vyřešil nějaký zapeklitý problém zakázky pro SSSR, dostal za to dost peněz a sovětský Řád cti, na němž byla hlava Lenina. To ho strašně rozzlobilo, protože Lenin byl v jeho očích odpovědný za zkázu a rozprášení jeho rodiny – z jedenácti dětí, jeho sourozenců, přežilo říjnovou revoluci jen pár. Jeden dědečkův bratr emigroval do USA, o osudu ostatních nic nevěděl. Dědeček si ponechal sovětské státní občanství, po své rodné zemi se mu nepřestalo stýskat, na stará kolena se s nějakou cestovní kanceláří do Ruska dokonce vypravil, ale ve svém rodném Jelci nic nepoznal, nikdo z jeho známých tam už nežil. Zůstal ruským vlastencem, a když se SSSR dostal do války s Afghánistánem, což se dověděl ráno ve frontě na mléko, ihned se hlásil jako dobrovolník na sovětském velvyslanectví, že jeho vlast je v ohrožení. Tam mu velmi zdvořile a pěkně poděkovali. To mu bylo už přes osmdesát, brzy nato pak zemřel.
Příběhy emigrantů a uprchlíků znám také z druhé strany, i když už ne tak důvěrně. Hodně mých spolužáků emigrovalo po roce 1968, nejvíc do Švýcarska, ale také do Spojených států nebo Švédska. Pokud vím, tak se všichni v cizině báječně uchytili. Jeden, který se mnou na naší škole v Londýnské ulici na Vinohradech hrál basket, se po emigraci stal šéfkonstruktérem firmy Schindler, jejíž výtahy a pohyblivá schodiště jezdí po celém světě, i u nás. Nepřímo jsem ho později potkal v Malajsii, v Kuala Lumpur, když jsem tam jel nahoru do mrakodrapu „jeho“ výtahem. Další můj spolužák udělal jako fyzik kariéru v Silicon Valley.
Řady uprchlíků narůstají
Všechny tyto příběhy měly jedno společné, totiž přátelskou otevřenost cílové země samozřejmě ochotné podat pomocnou ruku lidem v nouzi. V Ženevě se na občanství čeká dvanáct let, ale je možné se dočkat a hodně Čechů se také dočkalo. Možná, že v tom byl i kus kalkulace, že imigranti z Čech mohou jen zvednout kvalifikační a intelektuální úroveň země. Možná, ale daleko více a určitě to bylo z jejich strany vedeno principem, že se bližním v nouzi má pomáhat. Všechno to byly jednotlivé případy, každý jiný, a dalo se spoléhat na morálku lidí v cílové zemi, kteří nakonec rozhodovali o osudu každého jednotlivého českého imigranta, i když vlády Švýcarska, USA, Švédska a dalších cílových zemí poskytly nezbytný právní rámec pro jejich hladké přijetí.
Obávám se, že to, čemu nyní čelí Evropská unie, je něco dosti odlišného. Asi opravdu nejde spoléhat na iniciativu a morálku jednotlivců, jak tomu bylo v uvedených případech, když se do pohybu dávají velká kvanta lidí. Zde opravdu kvantita vytváří zcela novou kvalitu. Nemějme proto za zlé Bruselu, že přišel s myšlenkou kvót a snahou rozprostřít hrozivá kvanta emigrantů rovnoměrně po celé Unii. Odmítat to znamená spoléhat se na mechanismy přijímání, které byly spolehlivé a účinné v době, ve které kvantita nebyla rozhodující determinantou problému emigrace. Dnes ale je.