Jak již řečeno, nezdá se, že by Václav Havel pokládal takovou možnost za pravděpodobnou či vůbec možnou. Nicméně z této úvahy vyplývá, že i on považuje úlohu osobnosti v dějinách za velmi důležitou. Musím se přiznat, že už delší dobu tápu v nejistotě, zdali je to opravdu tak absolutní, jak to často vypadá. Bylo mi vždycky proti mysli, že se nám dějiny podávaly jen jako seznam činů jednotlivých vládců a světový vývoj se vměstnával jen do etap určovaných jejich vládnutím. Pak sice přišel marxismus s téměř náboženskou teorií, že svět se vyvíjí působením sil člověku nadřazených, ale paradoxně právě z této filosofie vzešel snad nejpříšernější kult osobnosti, jaký kdy svět vůbec poznal.
Jakkoli zajisté platí, co Václav Havel v tom rozhovoru také říká, že totiž bytostným českým národním zájmem by mělo být, aby naše planeta neshořela nebo nezmrzla, nutno střízlivě dodat, že právě tohle nemůže spočívat v rukou sebevýše postaveného člověka, a to nejen u nás, ale i v jiných zemích. Ale v minisvětě jednotlivých států je úloha osobností nesporná. Zde bychom měli připomenout slova Václava Klause, který nedávno řekl, že ve funkci prezidenta ani tak nepociťuje nějakou mimořádnou moc, ale spíš určitý vliv. To, myslím, platí dnes pro většinu politiků a platilo to i pro Václava Havla, když byl prezidentem. I když bychom zajisté našli mnoho věcí, kde by se Havlovi dalo vyčítat, že svého vlivu nedokázal využít například k řádnému vyrovnání s komunistickou minulostí nebo k zamezení tunelování nadřazením mravnosti a práva nad tržní ekonomiku, přece jen se zdá, že mnoha svými aktivitami pomáhal lepším věcem, než činí jeho nástupce. Přesto však nelze jinak než se ptát, zdali podle známého Havlova hesla nakonec nějaká pravda vítězí nad lží, když často pořádně nevíme, co to ta pravda je.
Třeba zrovna teď: Bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová je zajisté hluboce přesvědčena o své pravdě, že zde existuje justiční mafie ve službách politiky, ale chci vidět, jak paní Benešová tuto svou pravdu obhájí, když ji lidé, které v této souvislosti jmenovala, budou soudně žádat o omluvu. Neboť dokázat se nedá často vůbec nic a případná faktická pravda vždy ustoupí právnímu výroku, který vůbec pravdivý být nemusí.
S podobnými jevy se setkáváme prakticky neustále bez ohledu na to, zdali v této zemi vládli komunisté nebo po nich demokraté různých názvů, respektive ten nebo onen prezident. Zpravidla všichni ustoupí nepravdě a pravdu nechávají padnout, takže alespoň v politických špičkách zůstávají samí „bezúhonní“. A když některé kauzy jako třeba lehké topné oleje, Unipetrol či František Mrázek začnou volat do nebe, klidně se ztratí třeba šestnáct set stránek kompromitujících spisů a viníkům se celá věc promlčí, jak jsme si mohli přečíst zrovna v pátečních novinách.
Vypadá to skoro tak, jako by i společenské zlo, které na nás vystrkuje rohy z téměř každé stránky novin, bylo také jakýmsi nezvládnutelným přírodním jevem souvisejícím s postupující zkázou toho, čím je tento svět stále ještě krásný. Jak to napravit zatím ještě nevíme, ale přemýšlet o tom musíme neustále, jinak si nakonec větev pod sebou opravdu podřežeme.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
- novinářka Petra Procházková http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/35/3452.jpg
- Bývalý prezident autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/118/11706.jpg
- Podnikatel František Mrázek, který byl v lednu 2006 zavražděn. autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/33/3274.jpg
- Stínová ministryně spravedlnosti autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/4/328.jpg
