O smutečním týdnu mezi Masarykovou smrtí a pohřbem budu mluvit ve své nedělní relaci. Je mi však líto nevyužít náhody, která kulaté sedmdesáté výročí Masarykova odchodu umístila na den mých pravidelných zamyšlení na konci týdne. V pondělí jsem sledoval zajímavou televizní besedu za účasti pánů Opata, Cepla a Velka a za spoluúčinkování Václava Havla, Václava Klause, Ivana Medka a Petra Placáka. Kromě obvyklého stesku, že to bylo vysíláno dost pozdě v noci a na méně sledovaném okruhu, mám také pocit, že jen pomalu se začíná mluvit i o věcech, o nichž se celá desetiletí v duchu vytvořené masarykovské legendy nemluvilo, a že o některých věcech se nerado mluví i dnes.
Zamyšlení k 70. výročí smrti T.G.Masaryka
Především by stálo za zamyšlení, proč právě T.G.Masaryk se ve svém životě ocitl na zcela krajních polohách obliby českého národa. Nejdříve jako vyvrhel, ať už kvůli Rukopisům nebo hilsneriádě, podruhé jako božský tatíček, poslaný tomuto národu přímo z nebe. Právě tyto extrémy svědčí o dvou věcech. Jednak o velikosti a síle Masarykovy osobnosti, jednak o vrtkavosti povahy lidí, těch českých možná zvláště, kteří i ve své jediné generaci dovedou takto o 180 stupňů otočit názor na tutéž, přece jen mnohem pomaleji proměnnou osobnost. Čímž ovšem naznačuji, že i sám Masaryk se během času měnil. Vždy však spíše pod vlivem nečekaných okolností, mnohem méně ve svých postojích mravních. Ve svém pozdním věku například ustoupil z přísných zásad, které mu zřejmě vštípila jeho puritánská žena Charlotta a jež pak vtělil do ostré kritiky Johanna Wolfganga Goetha v některých pasážích své knihy Naše nynější krize z devadesátých let 19. století. Šlo v podstatě o původní dosti nereálná Masarykova paradigmata, aby pohlavní život sloužil pouze k plození dětí, jinak aby se ho lidé odříkali. O striktním zachovávání monogamie, a to i po smrti manželky, ani nemluvě.
V záležitostech politických, pod vlivem okolností spjatých se svévolným rozhodnutím císařského Rakousko-Uherska a Německa o vypovězení první světové války, Masaryk také poměrně rychle pozměnil svůj původní názor o nutnosti federace svobodných národů v Evropě a stal se paradoxně hlavou malého státu, který by ovšem byl přespříliš malý, kdyby byl jen český, a tak byl rozšířen i o Slovensko, jakožto stát Československý. Vzhledem k četným menšinám na jeho území bylo nutné prohlásit majoritní obyvatele tohoto státu za národ československý.
A tady už se začaly kupit různé omyly, které časem znovu a znovu potvrzovaly, že Masarykova původní verze o federaci svobodných národů byla, aspoň teoreticky, patrně správnější. Ostatně Masaryk sám se v posledních letech života k této své dávné tezi vracel. Také ve zmíněné televizní diskusi se hned na začátku právě tato Masarykova myšlenka zdůrazňovala a překvapivě se o ní s uznáním vyslovil současný prezident Václav Klaus.
Hodně se také zapomíná, že nebýt T.G.Masaryka sotva by se kdy součástí Československa stala Podkarpatská Rus. Tuto historii podrobně popisuje Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu. Všechno začalo v Americe. Představitel tamějších Rusínů profesor Žatkovič ještě před definitivním poválečným dělením Evropy přemýšlel o tom, do jakého nového útvaru umístit svůj malý svébytný národ, který nepatří ani k Ukrajincům ani k Bělorusům. Možnosti volby v nejbližším okolí nebyly příliš vábné a právě zde rozhodla osobnost T.G.Masaryka, jejíž velikost profesor Žatkovič z osobního poznání správně odhadl. Je ovšem sporné, zdali i toto rozhodnutí bylo správné. Ani o tom se v televizní diskusi nemluvilo. Jistě, Československý stát tím získal důležitou společnou hranici s Rumunskem a také velké zásoby dřeva. Především však oddané a vděčné obyvatelstvo, které od počátku mělo k Československu lepší vztah než mnozí Slováci. Přesto ze strategického hlediska ona společná hranice s Rumunskem nemohla zcela vyvážit neúnosnou délku nového státu, což by i při úplné jednotě všech jeho obyvatel velice ztěžovalo jeho obranu. I z hlediska ryze právního bylo mnoho nejasností. Ústava z roku 1920 hned v úvodu měla o Podkarpatské Rusi několik zásadních paragrafů, v nichž jsme jí „my, národ československý,“ jak se doslova pravilo, zaručovali status, který nikdy nedostala. Nebylo také jasné, zdali se už hodně etnicky odliší Rusíni do nás, „národa československého“ započítávají, či jsou spíše jednou z menšin. Bylo tedy naprosto přirozené, že právě tato část Československa po mnichovských turbulencích rychle odpadla a přes sliby Benešovy exilové vlády už se nikdy našemu státu nevrátila.
S Masarykem se právem spojuje demokratický řád první republiky, na nějž my, kteří jsme se do něho narodili, vzpomínáme s velkým obdivem a láskou. Myslím, že přes všechny nesnáze právě úžasná Masarykova mravní a vzdělanostní úroveň zaručovala mnohem větší pořádek v lidských vztazích i politických a právních poměrech. To všechno je nesrovnatelné s tím, v čem jsme žili celá další desetiletí a částečně žijeme až dodnes. Bohužel však, jak je naším špatným zvykem, radovali jsme se dost bezstarostně v té své malé kulturně vzkvétající zahrádce, aniž bychom dobře pozorovali dění kolem sebe. Obávám se, že ve vysokém věku to nebezpečí trochu unikalo i Masarykovi. Nazval sice po přečtení Hitlerova Mein Kampfu jeho nacistické hnutí „patologickou sedlinou,“ ale nestačil už „sedlat“ jak on říkával. Malíři Oscaru Kokoschkovi rok před svou smrtí vyslovil obavy, zdali jeho stát přežije své dvacáté narozeniny. Inu, nepřežil v důsledku poválečných chyb vítězných velmocí a dočkal se pak ohrožení a ponížení mnohem horších, než i Masaryk mohl předvídat. Je však velkou oslavou Masarykovy osobnosti, že s jeho jménem na rtech tento národ různými způsoby usiloval o svou svobodu a směřuje k naplnění Masarykových stěžejních myšlenek o sjednocené Evropě. Měli bychom i nadále s tímto jménem pokračovat, ovšem způsobem kritickým a nedogmatickým.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
