Kdysi Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil, že o tento národ přestane mít obavy, až bude žít padesát let v demokracii. Pravda, jeho slova byla trochu nafoukaná, sotva si kdo může troufnout soudit národ z jakéhosi nadřazeného stupínku autority, ovšem cosi do toho vyjádření bylo. Demokracie je velmi náročný předmět, jehož studium lze sotva zvládnout pouze talentem (je-li nějaký). Chce to drobnou, usilovnou, dlouhodobou práci, zejména na sobě. Ostatně i po takové dřině Masaryk volával. Nicméně kdybychom přijali Masarykova slova za minci vskutku bernou, museli bychom mít o zdejší obecenstvo obavu dosud. V demokracii a zejména ve svobodě se tu zatím vydařilo žít v součtu třicet osm let, a to ještě přetržitě (1918 - 1938 a 1989 - 2007). Počet našich nedemokratických a nesvobodných (či velmi pseudodemokratických a velmi pseudosvobodných) let je vyšší: padesát jedna (1938 – 1989). A navíc jsme si tyhle špatné roky užili pěkně vcelku. Přijmeme-li tedy Masarykovu tezi, potřebné půlstoletí jsme měli spíše na výuku života mimo demokracii a daleko od svobody. Je to výstražné uvědomění.
Oslavy Dne plnoletosti
Ovšem osmnáct let jsme zase v režimu jakž takž demokratickém, jsme svobodni a můžeme mít nyní zvláštní pocit, že jsme vstoupili v tomto ohledu do stádia plnoletosti. Každý, kdo se kdy stal plnoletým, si jistě pamatuje na slávu z toho, že mu musejí v hospodě načepovat. Už méně si uvědomoval, že cokoliv následně provede, odnese bez změkčujícího polštáře omluvitelné nedospělosti.
Nicméně plnoletost si oslavy zaslouží. A v sobotu je měla. Například na Václavském náměstí se sešla řada odpůrců radaru. Je třeba zásadně nesouhlasit s některými trapně urážlivými názory, které se objevily v internetových diskusích, že to všechno byli bolševici. Nebyli. Mnozí, kteří do srdce Prahy přišli protestovat, udělali proti nesvobodnému a nedemokratickému režimu mnohokrát více než jejich kritici.
Nesouhlasit a dát to veřejně najevo je legitimní právo každého. Nejsme už v době před počátkem těch osmnáctin, jež si připomínáme, kdy by neminul demonstrující pořádný výprask, jako byl například Palachův týden nebo srpen 1969. Bylo i mnoho jiných protestů, brutálně zlikvidovaných pendreky a vodními děly hned v zárodku. Proto mnohé zlobí, že svobody protestovat bez rizika zbití využívají i lidé, kteří s těmito masakry kdysi souhlasili, ba je na svých schůzích a v peticích podporovali a volali: Jen jim dejte! Jen houšť a větší kapky! Žijeme však ve svobodě a demokracii. Paradoxně proto musíme doufat, že i tihle smějí využívat svobodu a demokracii a demonstrovat spolu s ostatními doopravdy svobodomyslnými občany právě proto, aby už nikdy neměli neomezenou moc, která svobodu a demokracii ničí.
Co mi ovšem připadlo značně neplnoleté, byla hesla na některých „protiradarových“ transparentech. Třeba: „Chceme probudit český národ!“ Vskutku velmi nabubřelé. Přesvědčení, že já jsem ten bdělý a osvícený buditel, zatímco ti s jiným názorem jsou spící tmáři, je značně nedospělé. Pro pořádek: stejné hodnocení by si zasloužil transparent s takovým heslem i nad hlavami příznivců radaru.
Nebo: „Františkovy Lázně proti radaru!“ Znám příznivce protiraketové základny z tohoto západočeského města a dost by mě zklamali, kdyby chodili s cedulí: „Františkovy Lázně pro radar!“ Taková všeobecná prohlášení připomínají ono prastaré: „Všichni naši dělníci, rolníci a pracující inteligence jsou za!“
Jinak se mi nezdá správné naznačovat, že vyjít 17. listopadu s protiradarovými hesly nepatří k tomuto výročí. Dokonce si myslím, že je tomu naopak. To, že mohou demonstrující volně a beze strachu z následků vyjádřit svůj názor, svědčí přece o tom, že ten den devětaosmdesátého roku byl počátkem věcí dobrých a správných. Svobodných a demokratických, chcete-li. Jak už bylo řečeno, dozajista bylo v sobotní demonstraci nemálo těch, kteří by horlivě souhlasili s tím, aby opačné manifestanty, ty „pro radar“, prohnaly policejní a milicionářská „ótéčka“, vodní děla a pendreky. Takoví ovšem plnoletosti ve smyslu demokracie a svobody nenabudou nikdy.
Jiný příklad. Na Palackého náměstí jistá část našeho politického spektra pohřbila „svobodu slova“. Byť argumenty některých liberálů, kteří tento postoj do jisté míry podporují, jsou znepokojující a zviklávající, přesto si dovolím zeptat se příslušníků pohřebního obřadu: „Jste si jisti, že jste pro svobodu slova opravdu pro všechny? Nejsou ve vašem pojetí této svobody pro některé skupiny občanů jisté mezery?“
Letošní výročí 17. listopadu, tento Den plnoletosti, potvrdilo, že toho, co rok 1989 přinesl, využívají velmi razantně i ti, kdo s ním dodnes nesouhlasí a svoboda a demokracie se jim hodí jen k tomu, aby ostatním spílali.
Ale vraťme se k slavení: pěkné je, že se v tento den oženil Jiří Paroubek. Patřilo to též ke koloritu letošního výročí 17. listopadu. Předseda ČSSD tím dal všem pochybovačům najevo, že on už je doopravdy plnoletý a že ví, co činí. Svobodně a demokraticky.