Již po několikáté jsem se minulý týden účastnil ve Vídni semináře, který každoročně pořádá Centrum pro média a demokracii při americké Duke University společně s veřejnoprávní ORF a Evropským fórem Alpbach. Již po několikáté jsem se zde sešel s lidmi majícími co do činění s médii v zemích na východ a na jih od Česka. Tématem jednoho z četných panelů byly volby a předvolební kampaně.
Jiný kraj, jiný mrav
V neděli, kdy jsem tento sloupek psal, se v Polsku rozhodovalo, zda éra bratří Kaczynských tento týden skončí, nebo zda se ještě na několik let protáhne. Polský kolega Ryszard si do Vídně přivezl voličský průkaz a v diskusi si postěžoval: „Co je platné, že zákon přikazuje ukončení předvolební kampaně 48 hodin před volbami, když v neděli, která je v Polsku tradičním volebním dnem, jdou lidé ráno do kostela a tam se od farářů dozvědí, koho mají volit. Jestli vyhraje Občanská platforma, Donald Tusk přestěhuje volby na jiný den.“ (Jak ukázaly předběžné výsledky voleb po dopsání tohoto sloupku, Donald Tusk bude moci svůj slib uskutečnit.)
Diskutovalo se také o volební účasti. Kolega z Řecka vzpomínal, že kdysi byly u nich volby povinné. Kdo nechodil volit, nedostal cestovní pas. To bylo před dvaceti lety. Dnes tu mají jiný problém – jak brzdit expanzi výdajů na předvolební reklamu, ke které došlo s rozvojem soukromých médií, a která zvýhodňuje ty, kteří mají podporu silných sponzorů. Každý poslanec proto musí do tří měsíců po zvolení předložit zprávu o příjmech a výdajích své kampaně. Kdo ji nepředloží, ztrácí poslanecký mandát. Turecký zástupce zase informoval o tom, že neúčast ve volbách se v jeho zemi trestá pokutou. Donedávna to bylo 6 euro, letos pak 12 euro.
Došlo také na problém volební turistiky a kupování hlasů. Delegát z Chorvatska si posteskl, že Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě již neposílá k volbám pozorovatele. Kdyby prý tady byli, nemohlo by se stát, aby z mrtvých a vylidněných vesnic přicházely stovky hlasů. Většinou jde o bosenské Chorvaty, kteří se sem v době voleb přesunují.
Něco podobného prý zažívají také v Bulharsku, kam své krajany přijíždějí v době voleb podpořit bulharští Turci, kteří se kdysi, ještě před pádem komunismu, vystěhovali z Bulharska do Turecka.
Zaujala mne informace o promyšlené technice kupování hlasů, zaměřené zvláště na sociálně slabou populaci, především romskou. Ten, kdo je ochoten prodat svůj hlas, dostane mobilní telefon s kamerou. Volební lístek musí před vhozením do urny vyfotografovat. Svých padesát či sto leva získá až tehdy, když mobilní telefon vrátí a prokáže, že hlasoval, jak se mu přikázalo.
Někdo může říci: Co chcete od Balkánu, jiný kraj, jiný mrav! Ale cožpak také u nás nedošlo v Chánově ke kšeftování s hlasy Romů? A co přesuny obyvatel do některých obcí, ve kterých bylo třeba podpořit spřátelenou či obchodně propojenou kliku zastupitelů!
Když si Ryszard stěžoval na polskou volební neděli, vzpomněl jsem si, jak také u nás jsme volili jen jeden den, a to v neděli. Bylo to při listopadových komunálních a senátních volbách v roce 2000. Pokus zkrátit volby na jeden den však tehdy nevyšel, lépe řečeno, chyběla odvaha dovést ho do konce. Nízká účast voličů vystrašila politiky natolik, že urychleně vrátili volby do pátečního odpoledne a sobotního rána, včetně přenocování u volebních uren. Dalo by se říci, že národ chalupářů se nezapřel, a že zkrátka: jiný kraj, jiný mrav.
V tomto ohledu je možné souhlasit. Vždyť například ve Velké Británii se volí jen jeden den, kterým je tradičně čtvrtek.
