Gruzínská vláda si pravděpodobně myslela, že se jí Spojené státy zastanou víc. Americký prezident George Bush už v dubnu na summitu v Bukurešti slíbil Saakašvilimu podporu pro vstup Gruzie do Severoatlantické aliance. A Gruzie si své postavení chce zasloužit. Po Spojených státech a Velké Británii má například největší počet svých vojáků v Iráku. Těžko lze očekávat, že to dělá z internacionalistického přesvědčení. A Rusku to pochopitelně vadí. Chce dát jasně najevo, že Gruzie i po studené válce dál spadá do sféry jeho geopolitického vlivu, a že by se mu nelíbily jednotky Aliance za jeho hranicemi. Spojené státy pro Gruzii nemohou udělat víc než pár ostrých prohlášení. Saakašvili dokonce v naději na nějaký konkrétní krok, nějakou akci, interpretoval oznámení o zaslání americké humanitární pomoci jako potvrzení toho, že Spojené státy budou vojensky kontrolovat gruzínské přístavy, což George Bush okamžitě popřel. Spojené státy nechtějí riskovat své v rámci možností korektní vztahy s Ruskem, které potřebují v globálním boji proti terorismu, kvůli malé Gruzii. Nemůžu se v té souvislosti ubránit myšlence, jak by v podobné situaci (ne)podpořily Spojené státy třeba Česko. Podobná situace samozřejmě nemůže nastat, protože ČR je členem jak NATO tak EU, nicméně to, jak Spojené státy oceňují své malé a málo významné spojence, ukazuje i jejich „pružnost“ třeba v takové otázce, jako je zrušení amerických víz. A to jsme přitom významnými spojenci USA. Sice nemáme tolik vojáků v Iráku jako Gruzie, ale vehementně prosazujeme například americkou politiku vůči Kubě třeba právě uvnitř Evropské unie či v OSN, profilujeme se jako spojenci amerických spojenců (Kolumbie), a netolerujeme jejich nepřátele (Venezuela), a chystáme se přijmout na našem území část systému protiraketové obrany.
Uribe kráčí k třetímu mandátu
A teď už pojďme konečně do Latinské Ameriky. Kolumbijský prezident Álvaro Uribe tam učinil významný krok směrem ke svému třetímu funkčnímu období v nejvyšší funkci. Vlastně ten krok neučinil tolik ani sám Uribe, ale přes 5 miliónů Kolumbijců, kteří se podepsali pod petici požadující referendum o jeho druhém znovuzvolení. Současná kolumbijská ústava totiž umožňuje jen dva prezidentské mandáty téže hlavy státu. Álvaro Uribe si udržuje v polovině svého druhého prezidentského mandátu neuvěřitelnou podporu veřejnosti - podle odhadů až 80 %! Už několikrát jsem na stránkách mých deníčků obracel pozornost k tomu, že Kolumbie je dnes jedinou zemí v Jižní Americe s pravicovou vládou, že je tam největším, prakticky jediným opravdovým, spojencem Spojených států. Říkal jsem též společně i s Ingrid Betancourt, komu nejvíc Uribe vděčí za svoji podporu, kdo ho vlastně volí. Jsou to FARC - ano Revoluční ozbrojené síly Kolumbie. Díky ozbrojenému konfliktu, který trvá v zemi přes 40 let, díky únosům, nejistotě, násilí a utrpení miliónů Kolumbijců, má Uribe a jeho tvrdá ruka takovou podporu u Kolumbijců, přestože zdaleka ne celých 80 % společnosti sdílí mnohé jeho myšlenky, metody a praktiky. Velká část Kolumbijců v něm vidí menší zlo.
Teď si mnozí přejí, aby mohl kandidovat znovu. „Lidé mají mít možnost, pokud existuje nějaký vládce, který dělá svoji práci dobře, zvolit ho znovu tolikrát, kolikrát chtějí“, prohlásil viceprezident Francisco Santos. Podobně ale přeci argumentoval i venezuelský prezident Hugo Chávez. I on chtěl změnit ústavu a zeternizovat se ve svém úřadě. Setkal se s obrovskou kritikou nejen v řadách domácí opozice, ale i v zahraničí. Zareaguje svět stejným metrem také na záměr Uribeho? Nebo prostě ten „špatný“ to dělat nesmí a ten „dobrý“ ano?
V Kolumbii teď s největší pravděpodobností projekt o druhém znovuzvolení projde Kongresem, pak Ústavním soudem a zhruba v polovině příštího roku lze očekávat referendum s otázkou: „Může ten, kdo vykonával prezidentskou funkci po dvě ústavní období, být zvolen i pro další?“ Uribe toho nejspíš dosáhne. Přestál úžasným způsobem skandály kolem podpory ilegálních pravicových polovojenských skupin paramilitares (AUC), zodpovědných za masakry tisíců civilistů, i když víc než 30 politiků, kongresistů a exkongresistů zadržených právě v souvislosti s podporou AUC patří mezi Uribeho nejbližší spolupracovníky. Nejvyšší soud právě uplynulé pondělí rozhodl o zadržení senátora Carlose Garcíi Orjuely, předsedy politické strany U. Právě ta je největší politickou silou, která podporuje Uribeho v Kongresu. A paradoxně, oněch 5 miliónů podpisů požadujících referendum o znovuzvolení sesbíral zvláštní výbor, který řídí generální tajemník právě strany U Luis Guillermo Giraldo.
Fidel slaví 82
Byly to narozeniny bez velkolepých oslav a daleko od veřejného dění. Živoucí ikona světové levice a bývalý kubánský prezident Fidel Castro oslavil 13. srpna 82 let. Otěže kubánské revoluce svíral téměř půl století. Poslední dva roky od komplikované střevní operace se ale neukázal na veřejnosti. Oficiálně předal moc svému bratrovi Raúlovi letos v únoru. Dodnes je ale hlavním ideologem a orientátorem svých nástupců a promlouvá ke Kubáncům prostřednictvím svých občasných reflexí ve vládním listu Granma.
Podle svých nejbližších strávil Fidel své narozeniny před televizní obrazovkou v zajetí olympijských her. Číně fandí. Ještě víc ale fandí sportovcům své země. Úžasně si například vychutnal výhru kubánských volejbalistek 3 - 0 nad Spojenými státy. Bylo to pro něj snad ještě víc než pro Čechoslováky výhra ČSSR nad SSSR na MS v hokeji v roce 1969. Teď se Fidel nejvíc těší na turnaj v baseballu. Každoročně ale Kuba také na světových sportovních podnicích přichází o část své výpravy. Někteří sportovci se po klání prostě už domů nevrátí, emigrují. Dokáže si je letos ochranka uhlídat v komunistické Číně?
