rozšířených kupříkladu o rvaní vlasů a jejich „stříhání” tupými nepoužitelnými nůžkami. Ona “zákonná opatření” nepodepsali za stát ti, kteří od začátku stáli na prosovětské straně a vítali okupanty, ale muži, jejichž jména demonstranti ještě pár hodin před tím skandovali jako symboly svobody – prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík a také Alexander Dubček, v té době ne už první muž KSČ, ale předseda Federálního shromáždění.
Revolta srpna 1969 skončila masakrem a definitivním zadupáním jakéhokoliv projevu nesouhlasu s okupací. Tehdy přišel definitivní konec snu. Ovšem zapomínat na ty tisíce lidí v ulicích, na plná náměstí, na všechny, kteří vyšli říci svoje Ne!, byť jim bylo zřejmé, že nemohou zvítězit, to je krajně nespravedlivé. Srpen osmašedesátého a vůbec celý ten rok si občas alespoň povinně připomeneme. Na čas o rok později jsme jakoby programově zapomněli. Sotva kdo vysvětlí proč. Ovšem každý, kdo si srpnové dny roku 1969 pamatuje, ví, že jestli kdy zažil okamžiky statečného odporu, bylo to tenkrát. A že těch pár dnů stálo za to. Přesto, že od začátku byly určeny k porážce a všichni, kdož se té rebelie účastnili, to od začátku věděli. Či spíše právě proto.
