Už plných devatenáct let se valná část našich rozhovorů neobejde bez jména Klaus. Diskutující se zpravidla rozdělí na klausovce a antiklausovce. Ti první argumentují jeho vzděláním a reprezentativností, druzí poukazují na určité anomálie v jeho chování a myšlení, jimž lze někdy jen těžko rozumět a na něž občas upozorňují i někteří psychologové. I vzájemní protivníci v těchto diskusích se však často shodují, že Václav Klaus svými lepšími i horšími vlastnostmi strhává na sebe větší pozornost, než kdokoliv jiný.
Václav Klaus – doživotní předmět našich diskusí
Klausovi odpůrci v minulých dnech pociťovali jako své jisté zadostiučinění jeho porážku u Ústavního soudu umocněnou navíc jeho trapným gestem, když tam před televizními kamerami roztrhal na kousky Lisabonskou smlouvu, čímž dal najevo, že tento dokument není předmětem nějakého jeho právního odporu, ale přímo osobní nenávisti, ostatně jako celá Evropská unie. Vždyť přece v den našeho přijetí do této důležité organizace odejel na Blaník, patrně požádat tamější rytíře, aby chránili Čechy, když je jim nejhůře. Jeho nejbližší fámulové Hájek a Jakl už postupně přiznali, že v referendu hlasovali proti našemu vstupu, Klaus na podobné dotazy neodpovídá, což při jeho trvalých výrazech odporu k evropské integraci trochu napovídá, že se tenkrát mohl zachovat podobně jako jeho poradci.
Nejde však jen o to, že prezident zastává své mnohdy sporné názory velmi tvrdohlavě, jde také o to, že často mu určitý formálně správný fakt slouží jako hůl, jíž se snaží umlátit zdravý rozum, jemuž taková nějaká právní klička zjevně odporuje. Ponechme pro dnešek stranou Lisabonskou smlouvu, jejíž případné právní háčky nadřadil užitečnosti naší bezproblémové účasti při žádoucí federalizaci evropského kontinentu, který jen jako celek může čelit všem nástrahám současného světa postaveného na velkých mocenských blocích. Takhle podobně Klaus před osmi lety bazíroval i při televizní krizi na převaze jednoho hlasu v televizní radě, čímž měla být moc ve veřejnoprávní televizi svěřena do rukou paní Bobošíkové a pana Hodače.
Stále nejlépe lze však demonstrovat spornost Klausova myšlení na jeho postoji k pověstné Maradonově brance dané rukou. Sám se mohu pochlubit Klausovým dopisem, v němž mi dokazoval, že když je pro některou hru předepsána funkce rozhodčího, pak musí platit jen jeho výrok. Pokud tedy Maradonovu ruku neviděl, pak ona branka platí a basta. Nikdo nemůže popřít, že Václav Klaus má svou právní pravdu, ostatně ta branka snad nikdy nebyla prohlášena za neplatnou. A přece, můžeme tuto podivnou právní pravdu, kterou později sám Maradona přiznal jako podvod, uznat za správnou?
Otázka je, co s tím? Právního fundamentalistu typu Václava Klause nepřesvědčíte, že když už taková situace nastane, nebudeme tvrdošíjně stát na straně faktické nepravdy a raději se postavíme i proti právu, které ji podepírá. Neboť takovou právní pravdou může být i to, že Hitler v Německu a komunisté u nás se dostali k totalitní moci také venkoncem právní cestou a brzy zneužili platných právních předpisů nebo si vytvořili své nové, například norimberské zákony, podle nichž pak páchali jakoby legálně zločiny, jaké svět do té doby neviděl.
Když si pomyslím, kolik jen peněz stojí u nás to, co třeba v Maďarsku či v jiných srovnatelných zemích Evropské unie proběhlo bez nejmenších problémů a řečí, říkám si, jestli Václavu Klausovi ta jeho umanutost stojí za tolik námahy a nakonec i postupné ztráty osobní popularity. Nejde o to, mít či nemít Klause rád, ale stavět se na odpor všemu, kdy nadřazuje věcem vskutku důležitým svůj ne vždy správný názor, byť by byl i nějak chatrně právně zdůvodněný.