Problém bezdomovectví ovšem nezmizel, je to problém chudoby uvnitř bohatství. S bezbřehou svobodou dělat si se svým osudem, co koho napadne, začalo po listopadu 1989 životních ztroskotanců přibývat. Stahují se do měst, kde se ve skupinkách spřízněných duší necítí tak osaměle a mohou lépe využívat místně koncentrovanou pomoc. Stát a přeneseně i samospráva, jež mají řešení jejich problémů na krku, je nemohou zavřít pro potulku ani pro žebrotu, ale mají naopak pečovat, aby nezmrzali na ulicích, neroznášeli infekční nemoci a neobtěžovali ostatní. České radnice, jak známo, takřka na nic nestačí samy, a tak se bez pomoci humanitárních organizací neobejdou. Jen v Praze těchto dobrodinců působí šest, z toho nejvýznamnější je o.s. Naděje, jež vedle spektra péče o všechny věkové a sociální kategorie na dvaceti místech ČR pokrývá i nejaktuálnější potřeby bezdomovců v centru Prahy.
Středisko Naděje v Bolzanově ulici bylo prvním pražským zařízením, které už od r. 1992 kultivovalo divoké bezdomovectví v okolí Hlavního nádraží, tehdy smutně proslulém „Sherwoodu“. Když po 14 letech přišla výpověď ze suterénu domu, kde se bezdomovci mohli najíst, umýt a ošatit (dům je prázdný a nevyužitý dodnes), vstoupil do hry pražský magistrát s tzv. memorandem o spolupráci při řešení problematiky bezdomovectví. Naději byla přislíbena podpora při pronájmu části pozemku a výstavbě střediska v ulici U Bulhara - v prostoru pod magistrálou. Zdánlivě bohulibé memorandum však obsahovalo i některé pozoruhodné věty: "..Hlavní město Praha vyjadřuje vůli realizovat toto dlouhodobé, komplexní a systémové řešení nejpozději do května 2010“ a „..dočasná stavba Středisko pomoci Naděje bude odstraněna nejpozději v květnu 2010".
Onu proklamovanou „dlouhodobost, komplexnost a systémovost“- vedle primátora Pavla Béma spolupodepsal i starosta Prahy 1 Petr Hejma (třebaže se pozemek nachází na území Prahy 2); občanskému sdružení Naděje memorandum k podpisu předloženo nebylo. Přesto sdružení na výstavbu náhradního objektu pod magistrálou dalo dohromady 11 milionů korun a od r. 2006 tam zajišťuje denní službu pro více než 200 osob (v zimě až 300), tj. asi 500 jídel denně. V současné mrazivé době, kdy v Česku umrzly již dvě desítky osob, je centrum u Bulhara otevřeno i v noci; na židlích a na podlaze hustě vedle sebe zde přespává denně průměrně 110 lidí. V sousedícím středisku pro mladší občany Praha-Bolzanova (vedle původního centra) se denní počet klientů pohybuje mezi 50 a 90. Obě zařízení tak za rok poskytují pomoc téměř třem tisícům různých fyzických osob (podle magistrátu je v Praze jen necelých 2000 bezdomovců!) a zaměstnávají celkem 27 pracovníků a pomocníků (i z řad nezaměstnaných a klientů).
Nedá se ovšem říci, že by magistrát zapomněl na čtyři roky staré memorandum. Ne, že by snad „vůle realizovat dlouhodobé, komplexní a systémové řešení“ zcela vyprchala, ale květnový deadline se blíží a dalších nápadů se jaksi nedostává. Kromě toho, že by bezdomovce pod magistrálou nahradili zdravotničtí záchranáři; ačkoliv obě instituce mají v daném prostoru vedle sebe místa dost. O náhradním působišti centra pro bezdomovce se na magistrátu pouze nezávazně spekuluje: nejspíše prý někde na okraji Prahy, snad v Křeslicích. Křeslický starosta o tom kupodivu nic neví a byl by samozřejmě proti. Sociální služby se poskytují tam, kde jsou potřeba, a ne kdesi, kde „dávají lišky dobrou noc“ - v tom jsou zajedno zástupci Naděje i Křeslic.
Jenomže tady je ze strany úřadů cítit něco jiného než upřímný zájem o problémy potřebných. Jen v posledním roce zaniklo víc než 100 azylových lůžek pro muže, ženy a matky s dětmi. Ukázkou úředního zájmu byl loňský vyhazov rodin s nezletilými dětmi z Azylového domu v Donovalské ulici, který za 25 milionů korun dotací zahraničních sponzorů v objektu bývalých jeslí upravilo občanské sdružení Společnou cestou. To bylo z rozhodnutí představitelů Městské části Prahy 11 nuceno ukončit svou činnost a Azylový dům ztratil 65 lůžek. Také tam, shodně jako na pražském magistrátu, vládne rukou železnou a neúplatnou straník ODS. Již před tím musela Naděje ukončit činnost v jednom z největších azylových domů pro muže v Praze. Tak zaniklo bez adekvátní náhrady 44 lůžek pro muže. Že by také „dlouhodobé, komplexní a systémové řešení“ péče o potřebné?
Potkáváme-li v přítomné době ledové naše promrzlá „bezdéčka“, podívejme se jim na ruce. Až my půjdeme spát do vyhřátých postelí, bezdomovci budou postávat s holýma rukama třeba u nějakých výměníků v naději, že se tam někde na noc skrčí, aby nezmrzli. Můžeme jim nechat svoje rukavice. Nebo jim dát čepici nebo přebytečnou šálu. Jako občané pro ně víc udělat nemůžeme. Dokud nevybereme legislativce, kteří prosadí potlačení zbytečných příčin jejich bídného stavu: beztrestné lichvy, šikany domácích pánů, hazardu a drog. A vyhnat „bezdéčka“ z měst plných lhostejných spoluviníků? To se nepodaří ani sociálním inženýrům všech radnic a magistrátů.
- Bezdomovec autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1388/138764.jpg
- Bezdomovci v denním centru autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1013/101229.jpg
- Bezdomovci v azylovém domě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1323/132272.jpg