Často si říkám, že samotný Atatürk se musí v hrobě obracet z toho, jaký kult osobnosti z něj jeho potomci vytvořili. Vždyť jeho sochy jsou skoro na každém náměstí a i jeho portréty tu visí na každém kroku. Snad v každém druhém obchodě, restauraci, ba i v domácnostech visí Atatürk tu na zdi v chodbě, tu v obýváku, jinde v kuchyni.
Den suverenity odkazuje k 23. dubnu 1920, kdy byly v Ankaře položeny základy moderního Turecka. Zároveň se ale v Turecku toho dne slaví Den dětí, a tak je tento svátek takovou zvláštní politicko-dětskou zábavou. Je to kombinace dost podivná a na první pohled možná až odstrašující. Zatahovat děti do politiky není úplně košer, může namítat spousta pozorovatelů zvnějšku. A je pravda, že dojmy z oslav připomínají trošku minulou dobu.
Děti ve slavnostních nebo tradičních krojích se vypravují na velké stadiony nebo do rozlehlých parků a tam předvádějí na velké ploše různá představení (automaticky se mi vybavila vzpomínka na spartakiádu). Do toho samozřejmě vyhrává pochodová hudba, kterou doprovázejí skupinky starších studentů opět s obřími vlajkami. Děti recitují před mikrofonem a celým stadionem básně oslavující Turecko a Atatürka, ve vojenském autě stadion objíždějí političtí představitelé jednotlivých měst a přejí dětem hezký dětský den. Trošku mám z toho všeho na místě husí kůži. Vše ještě zintenzivní v momentě, kdy celý stadion začne zpívat tureckou hymnu. Dívám se kolem sebe po dětech nejmenších i těch větších. V pozoru zpívají všichni. Nikdo nelelkuje. Tak takhle asi vypadá výsledek politické propagandy, říkám si rozladěně. Mám pocit, že děti jsou tu dnes vlastně na povel svých učitelů, které musejí poslouchat.
Když se pak bavím se skupinkou desetiletých dětí, ptám se, jestli vědí, co dnes slaví. „Je to náš den, náš svátek, chceme se hlavně předvést našim rodičům a kamarádům. Dlouho jsme si program připravovali a na dnešek jsme se moc těšili,“ říkali nadšeně. O Atatürkovi, Turecku, republice, suverenitě ani zmínka. Že by přece jen vyhrála čistá dětská duše? Vypadá to tak. Děti měly očividně radost, byly napjaté, jak všechno dopadne, šťastné, že jsou venku v ulicích a že se můžou potkat s dětmi z ciziny, i když s nimi kvůli jazykové bariéře neprohodí jediné slovo.
Tak proč do dětského dne dospělí tahají politiku? To mi zase vysvětluje jeden z učitelů. V dnešní době, kdy naše vláda sice otevřeně nepřizná, že nabourává to, co vytvořil Atatürk, a že ho ve skrytu duše moc nemusí, je podle něj potřeba ještě více zdůrazňovat roli Atatürka a jeho práce. „Atatürk naši zemi dostal tam, kde dnes je. Díky němu děti chodí do škol, díky němu jsme se stali sekulární zemí a přiblížili jsme se Evropě. Mně osobně se nelíbí, že se ženy v naší zemi zase zahalují do šátků,“ popisuje své obavy pětapadesátiletý Ahmet.
On i spousta dalších Turků, se kterými často na téma Atatürk narazíme, jsou důkazem toho, že Atatürkovo jméno dnes funguje stejně jako zmiňované obří vlajky, hlavně jako potřebný symbol Turecka jako země moderní, která ale stojí přesně uprostřed mezi křesťanským Západem a islámským Východem. A tak Atatürk neAtatürk, bude možná Turecko už z logiky své polohy napořád kolísat mezi těmito dvěma břehy…
- Turecké děti slaví Den suverenity autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1622/162128.jpg
- Turecko slaví Den suverenity autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1622/162130.jpg
- Slavnostní nástup tureckých dětí autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/17/1622/162129.jpg