Touto zemí v poslední době zahýbalo několik dramatických událostí. Václav Havel nepozval Karla Gotta na oslavu svých pětasedmdesátin. Oné merendy se nezúčastnila Marta Kubišová. V tu chvíli to vypadalo na konec světa. Gott se přece musí zvát všude a ostatně v Las Vegas byl dříve než Havel. Pokud máte nějaké informace, že tam byl pan prezident před ním, opravte mě. Ale v žádném případě ho nenechali lasvegasští zazpívat. Havel přece není žádný pořádný umělec, většina lidí, kteří jeho hry nikdy neviděli ani nečetli, říkají, že jsou blbé. A hlas lidu, hlas nejvyšší autority!
Havel, Gott, Kubišová, Slavia, tatarský biftek a ztráty jistot
Kubišová měla určitě mnoho důvodů nepřijít. Především žárlí na Obermannovou. To musí být každému jasné. Spisovatelka je mladší a blonďatá. Pak také nesouhlasí s Havlovou amnestií, ale dlouho to tutlala. Až teď už to nemohla vydržet a dala to jasně najevo. Také jí vadí, že malého Vašíčka houpal Adolf Hitler na kolenou při své pražské návštěvě. Což v této zemi ví kde kdo a nic se s tím nedělá jako se vším. Pak je také Havel multikulturista, a to znamená, že má rád i hnusné Inuity, kteří se živí velrybami, pižmoni a ptačími vejci; když se to Kubišová pokusila kritizovat v pořadu Chcete mě?, zasáhl pravdoláskovský tinktenk, o němž protipravdoláskovci vědí, že je to ve skutečnosti tinkgeng, a vysílání znemožnil.
Mám sice pocit, že na oslavu svých narozenin si mohu pozvat, koho chci a ani Bůh (překlad z jazyka německého) mi v tom nemůže zabránit a skutečně z první ruky vím, že Marta Kubišová v době Havlových oslav byla kdesi v pohybu mezi Římem, kde byla na poznávacím zájezdu, a Prahou, ovšem jak lidu vysvětlit, že se něco divného neděje. Média se vyžívají, davy větří.
A aby se svět definitivně v řiť obrátil a staly se věci horší než Gott, Kubišová, Havel a jadernobiologická válka, fotbalový trenér Franta Straka, to srdíčko, sparťanským olejíčkem polité, se vydal hledat štěstí do slávistického Edenu. A to ještě nedávno vodil své letenské kopálisty před derby na tatarský biftek ve tvaru slávistické hvězdy. Fanoušci rudí i sešívaní nyní nad tatarským biftekem zvrací. Tento zvláštní převrat v duši jednoho sparťana jeví se mnohým být předobrazem převratu nejméně státního.
Pozoruhodné je, že jenom sporadicky se fotbaloví znalci (kterými jsme my všichni ze zdejších hospod, odborníci na fotbal, politiku, umění a všechno) zabývají tím, zda je Straka skutečně tím správným ořechovým koučem pro současnou komplikovanou Slavii (což si osobně myslím, že není, tenhle tým potřebuje spíš stavitele než motivátora). Většina se vrhá supím způsobem na ztrátu sparťansko-slávistických hodnot. A jejich drolení pokládá za důvodný důkaz nejistoty současného bytí. Strakovo angažmá se mění z problému existenčního na kauzu existenciální.
Milý lide, drahé veřejné mínění, soudruzi a soudružky, dámy a pánové, vážené obecenstvo, při vědomí toho, že Gotta nepozvali, Kubišová nepřišla a Straka místo slávistického tataráku bude chystat sparťanský, je mnohé vcelku pochopitelné: nelze věřit tomu, že dvojčata zničili teroristé, Usáma bin Ládin žil, když byl zastřelen, Neil Armstrong chodil po Měsíci… Svět ovládá nějaká tajuplná banda, která všechno řídí tak, abychom byli zmateni.
Nejspíš to budou Židi. Nebo že by cyklisti?