Turecko každoročně slaví v dubnu (23. 4.) Den dětí. Původně bylo toto datum sice svátkem, který připomíná suverenitu Turecka, tedy dnem, kdy se poprvé sešel první turecký parlament, ale později věnoval turecký stát tohle výročí dětem. Jsou to přece právě ony, kdo tvoří budoucnost národa. O těchto oslavách už jsem na blogu psala, dnes chci dětského dne využít trochu jinak. Podělit se o zážitky ohledně výchovy a života tureckých dětí.
Děti nade vše (aspoň v Turecku)
Turci děti milují. Ale pozor, není to jen nějaká fráze, o které si každý druhý čtenář řekne, že v tom přece nemůžou být Turci zvláštní, protože děti má přece rád každý. V Turecku je to ale oproti naší zemi zcela jiné. Kdo kdy Turecko navštívil, určitě si všiml další typické vlastnosti – místní jsou velmi přátelští a pohostinní, i když to možná nejednomu Čechovi přijde spíš podezřelé. Ve většině případů to ale myslí vážně, a pokud vás pozvou na čaj nebo oběd, není za tím nic jiného. A od jejich přátelskosti je to už jen krůček k oné zmiňované lásce k dětem – a to nejen k vlastním.
Turecké děti jsou samozřejmě hlavně pro své rodiče „vším“. Malými polobohy jsou ale i pro vzdálenější příbuzné, rodinné známé nebo například obsluhu v restauraci. Okolo dětí se točí celý svět, což je pro ně samotné určitě lichotivé a umožňuje jim to dělat to, co si zrovna zamanou. Můžu říct, že jsem zatím nenarazila na rozmrzelé rodiče, pokřikující na veřejnosti na své ratolesti, natož aby třeba své děti plácli po zadku. Děti se našincům proto mohou zdát rozmazlené, ale co je špatného na tom, když v parku běhají sem a tam a nepochodují spořádaně vedle kočárku? Řekla bych, že by bylo spíš zvláštní předpokládat, že dvouleté nebo tříleté dítě bude poslušně sedět u stolu v restauraci a chovat se jako dospělý. Tak to zkrátka není, Turci to vědí a chovají se podle toho. Když už jsme u toho příkladu s restaurací, zdejší číšníci bývají většinou i takovými pány na hlídání. Častokrát přijdou ke stolu, kde vidí řádící dítě, vezmou ho do náručí (většinou se ani neptají rodičů, těm to nevadí a spíš to vnímají jako pomoc než jako možné nebezpečí) a na několik minut se vytratí – buď do dětského koutku, kterých je tu hojně, anebo zkrátka jen tak na obhlídku podniku.
Často se stává, že pokud jdete s malým dítětem po ulici, lidé se zastavují, začnou na něj mluvit „dětskou řečí“ a dokonce vaše dítě i pohladí nebo tzv. štípnou ve tváři. Pro choulostivé matky ochranitelky bývá to, že na jejich mimino sahá někdo naprosto cizí, dost šokující, ale turecké matky jsou na to zvyklé. Děti jako by tady patřily nejen rodičům samotným, ale všem.
I když se i v Turecku časy mění a ženy se emancipují, velká část z nich ještě stále zůstává doma a po celý život plní roli ženy v domácnosti. A automaticky se to od nich ještě stále očekává. Vlastně každá má turecká konverzace s neznámým člověkem začíná vždy stejně následujícími otázkami: Odkud jste? Co dělá váš manžel? Máte děti? To, že i já bych mohla mít zaměstnání, vlastně nikoho na začátku ani nenapadne. A proto si říkám, že i odtud zřejmě pramení ta někdy až přehnaná pozornost vůči dětem. Ony jsou trochu sarkasticky řečeno výsledkem jejich práce, právě okolo dětí se točí mnohokrát celý život tureckých žen v domácnosti.
Pak je tu ještě druhá stránka života tureckých dětí. Těch, které neměly tolik štěstí, těch, které se potulují ulicemi a žebrají drobné od turistů, nebo se snaží prodávat drobnosti, jako jsou papírové kapesníčky a kytky. Nebo těch, které už od útlého věku pracují nebo jsou v případě dívek za peníze provdávány za starší muže. O tom ale někdy příště.