Z dříve podceňovaného UDARu se totiž na ukrajinské politické scéně stal velký hráč a tak se mu přirozeně dostává kritiky ze všech stran. Kličko, kterého dokonce zpočátku, jako konkurenta Báťkivštiny, nenápadně podporovala i Strana regionů, přerostl přes hlavu i jí, a tak se ho snaží všemožně zdiskreditovat. Na televizních obrazovkách se objevila antikličkovská kampaň typu „Mám rád box, ale volit budu Stranu regionů“, čímž se Regionlové snaží říct, že Kličko je možná dobrý sportovec, ale ne politik. A premiér Mykola Azarov mu rovnou doporučil, že by měl ještě potrénovat a zkusit si nejdříve starostovat například nějakému městečku.
Z takových zoufalých výroků si Kličko těžkou hlavu dělat nemusí. Co je ale daleko problematičtější, je vztah UDARu a Sjednocené opozice. Nelze jim sice upřít, že se dokázali dohodnout alespoň na několika společných kandidátech v jednomandátových obvodech, jenže až úplně na poslední chvíli. Z euforie ale vystřízlivěli doslova za pět minut a hádky se vrátily jako bumerang. Neschopnost spolupracovat ani v době, kdy mají jednoho jasně definovaného společného nepřítele, je neveselá, do budoucna nebezpečná, ale její vysvětlení není bohužel zase tak těžké najít.
Báťkivština sice Klička srdceryvně vyzývá k podpisu koaliční dohody ještě před volbami, ale zároveň myslí do budoucna a tam už Kličko figuruje jako konkurent. Báťkivština a UDAR sbírají totiž hlasy hlavně v západních a centrálních oblastech Ukrajiny. Nepřipojení se k oné koalici prý automaticky znamená, že Kličkovci jsou zrádci, nechovají se státnicky, jsou napojeni na oligarchy a jsou potenciálním kukaččím hnízdem – tedy hnízdem budoucích přeběhlíků, kteří mají Straně regionů pomoci k vytvoření většiny v parlamentu. Nacionalistická Svoboda, která se nejspíše do parlamentu také dostane, a kterou v očích voličů legitimizovala zejména spolupráce s Báťkivštinou, rovnou UDAR označila za největší zklamání voleb.
Vitalij Kličko, boxer a v politice úspěšnější ze dvou světově proslulých sportovců, kteří obohatili ukrajinskou předvolební kampaň (oním druhým je Andrij Ševčenko, více zde), se sice nemůže pochlubit zrovna výrazným programem (boj proti korupci a podpora evropské integrace nejsou zrovna objevná hesla), ale má charisma a hlavně, chová se normálně, což je na Ukrajině hned všem podezřelé.
Od Klička neslyšíte, že by někoho pomlouval, nemáte pocit, že by intrikoval a jeho preference rostou i bez toho. Vitalij Kličko vystupuje sebevědomě, ale ne agresivně, zásadně odmítá povolební spolupráci se Stranou regionů nebo jejich filiálkou, Komunistickou stranou Ukrajiny. Naopak několikrát jasně prohlásil, že chce spolupracovat s opozicí, ale že před volbami se žádného podepisování předvolebních koaličních dohod účastnit nehodlá.
Kličko je zaprvé sportovec, a tím rozhodně nechci říct, že hlupák (což je asi i to první, co většinu lidí napadne a právě toho se Strana regionů snaží využít), ale ví, co to znamená bojovat až do konce. Prvně volby, pak jednání o koalici. Běžná praxe, alespoň podle Klička, který si evidentně osvojil nějaké evropské návyky (žil v Německu) a nehodlá se s nikým paktovat. Prostě už několikrát řekl, že se Stranou regionů ne a s opozicí ano, ale až po volbách. A nechápe, co na tom ostatní nechápou. To, že za jeho postojem je cítit, že po volbách by mohl podmínky v koalici diktovat právě on, je naprosto legitimní.
Dobrý sportovec samozřejmě vůbec neznamená dobrý politik, v tom má premiér Azarov nesporně pravdu. A i Kličko bude muset ještě přesvědčit o tom, že jeho úspěch není založen jen na zoufalosti ukrajinských voličů, kteří nevědí, komu věřit, nebo šťastné ruce při výběru manažerů předvolební kampaně. Jeho obrovskou devizou je, že není zapleten do žádných korupčních skandálů a nikdo ho z nich ani podezírat nemůže. Kličko boxoval a vyboxoval si celkem dost na to, aby mohl říct, že mu v politice nejde o peníze.
Ukrajinští politici se sportovcům v politice tak trochu vysmívají, na Kličkově příkladě se ale v plné nahotě ukázala jejich bída. A z Kličkových, zatím dobře mířených UDARů, mají oprávněný strach.