Tak soudí Američani, Rusové i Číňani. A není družice němá? Nebo my jsme k ní hluší? Zlobí se na ni sám Kim Čong-Un? Jak to, že nastražené uši pozemských center kosmického spojení nezachytily žádné pokyny pro družici? Všichni čekali, že hned za ní poletí na orbitu rozkaz „rozvinout sluneční panely!“ – aby se mohly dát do práce elektronické systémy či dokonce „centrální mozek“ družice. Ale zatím nic. Korejská družice tak může sotva něčím přispět k „mírovému osvojení kosmického prostoru“, jak to už letos v dubnu (při prvním neúspěšném pokusu) sliboval Pchjongjang.
Ani Spojené státy, ani Rusko, ani Číňané, ani kdokoliv jiný není ochoten mluvit o této záležitosti jinak, než že jde o ryze vojenský plán s cílem vyzkoušet, zda může korejská strategická raketa doletět do Washingtonu. A protože u startu byli znamenití přátelé severní Koreje – iránští vojenští experti a technici (nejméně dva v hodnosti generálů), dá se kalkulovat, že zamýšlená trajektorie končící na území USA, nemusí být propočítávána jen se startovním místem v Koreji, nýbrž třeba i v místech u jižního břehu Kaspického moře. Tato úvaha je velmi silně pravděpodobná. O to víc je pak pochopitelné, proč je nový kosmický výletník zticha a nepípá. Nemá to moc zapotřebí. Nic nemíní zkoumat. Šlo mu jen o to zjistit, zda se může dostat do vesmíru a obletět kus zeměkoule až do míst, kde by se zas koukal dostat s patřičným efektem dolů.
Když jde o mírový projekt, tak lze pozvat početné hosty, aby na vlastní oči obdivovali tak zajímavou věc, jakým je start nebeských raket. Toho se ale od Severní Koreje sotva dočkáme. Je-li či bude-li současný pokus nakonec úspěšný, bude to nesporně úspěch korejsko-iránský – na základě už dlouhodobé technické i materiálové spolupráce dvou ideově hodně odlišných diktatur. Pro svět nic potěšitelného. Jen se to těžko dá dlouhodobě krýt tvrzením, že jde o mírové cíle a mírové družice. Není v tom ten esprit humoru, s nímž můžeme předstírat, že o české sputníky usiloval už před staletími jeden ze slavných českých pánů voláním: „Kdy už budeme mít své vlastní družice?!“
Tak prý se trápil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.
