Hon na studenty
Nakonec je ale komunistická policie dopadla, když se snažili uprchnout do Hongkongu, tehdy ještě britské kolonie, kde na podporu čínských studentů bojujících za svobodu vyšly do ulic desetitisíce lidí. Právě do Hongkongu se už předtím podařilo některé z vůdců protestů doslova propašovat. Čchen C'-ming a Wanga Ťün-tchao ale takové štěstí už neměli.
První z nich byl obviněn 24. listopadu 1989, druhý o dva dny později. Skončili tak v poutech a na závěr procesu, ve kterém je obžaloba vinila z pokusu o převrat a svržení komunistického režimu, uslyšeli krutý verdikt: Třináct let za mřížemi!
Hon na čarodějnice tím ale ani zdaleka neskončil. V roce 1989 se totiž na území Čínské lidové republiky nedemonstrovalo jen v Pekingu, ale také v Šanghaji, ve Wu-chanu nebo v Si-anu, celkem v osmdesáti městech, ať už s menší či větší intenzitou. A i tam lidé umírali, kromě Pekingu hlavně v Čcheng-tu, kde vojáci zmasakrovali podle Amnesty International na tři sta mladých lidí. Tamní nemocnice pak dokonce dostaly příkaz nepřijímat a neošetřovat zraněné studenty.
A více demonstrací pochopitelně znamenalo i masivnější zatýkání. Dělničtí vůdci končili i na popravišti, která se rychle barvila do ruda, zatímco se nad jejich mrtvolami třepetala stejně rudá vlajka. Studenti ale, na rozdíl od svých dospělých spolubojovníků, nakonec dostali mírnější tresty, tedy přesněji řečeno nebyli popraveni.
Např. Wang Tanj, jeden z vysokoškolských lídrů, byl odsouzen „jen“ na sedm let, mnozí z těch, co se zapojili do demonstrací, pochopitelně neměli šanci dostudovat ani sehnat slušnější práci. Některým se alespoň podařilo uprchnout do zahraničí, do Spojených států, do Francie, do Velké Británie nebo na Tchajwan. V samotné pevninské Číně ale na konkrétních místech, zejména v hlavním městě, platil výjimečný stav, a to až do 10. ledna 1990.
Demokracie v. totalita
Od těchto tragických událostí už uplynulo čtvrt století, přesto zůstávají pro čínskou veřejnost tabu. A bílým místem zůstal masakr na náměstí Nebeského klidu i pro vysokoškolské studenty historie. Na druhé straně ale samotný totalitní režim na události, které ho měly smést, nezapomněl. Svědčí o tom i procesy s aktivisty a disidenty, kteří se do protestů v roce 1989 zapojili. Posledním, kdo byl v souvislosti s událostmi obviněn a odsouzen, byl v červnu 2014 Miao Te-šun, dvacet pět let po tragických událostech!
Čtvrt století po masakru na Tchien-an-men ale policie opět zatýká studenty. Tentokrát ovšem v Hongkongu, který se sice v roce 1989 stal bezpečným útočištěm pro řadu tehdejším prodemokratických vůdců včetně Chan Tung-fanga, ale od roku 1997 je ale na základě britsko-čínské smlouvy součástí Čínské lidové republiky jako její „Zvláštní administrativní region“.
V Hongkongu totiž letos vypukly mohutné demonstrace a i tentokrát lidé, zejména pak vysokoškoláci, protestovali proti autoritářskému režimu v Pekingu, protože čínské vedení odmítlo povolit obyvatelům sedmi a půl milionového Hongkongu, aby si v roce 2017 zvolili svého nejvyššího představitele sami, v přímých volbách. Peking naopak oznámil, že kandidáty na příštího šéfa administrativy nejprve „předvybere“ výbor čínského parlamentu.
To vyhnalo studenty v Hongkongu do ulic. Navíc, když proti nim policisté brutálně zasáhli, přidaly se k nim další desetitisíce lidí a zablokovaly nejrušnější dopravní tepny jak na ostrově Hongkong, tak i na protějším poloostrově Kowloon. Světová finanční metropole tak byla téměř paralyzována. Největší odpor proti čínské nadvládě od roku 1997 tak byl na světě a ve vzduchu visel i zásah „zvenčí“, kdy komunistické vedení nevylučovalo povolat speciální zásahové jednotky.
Jejich nasazení ale zřejmě „překazil“ summit zemí APEC, Asijsko-pacifické ekonomické spolupráce, kdy začátkem listopadu v Pekingu jednali americký prezident Barack Obama, japonský premiér Šinzó Abe a další dvacítka světových lídrů. Použití síly před konáním ostře sledované vrcholné schůzky si tak čínské vedení prakticky nemohlo dovolit.
Peking tak aspoň zvolil obvyklou taktiku a vytáhl kartu nepřátelských zahraničních sil, které podle něj celou krizi v Hongkongu vyvolaly a řídily. A čínská média prstem ukázala, jak jinak, na Spojené státy. A nejen proto, že Barack Obama několik dní předtím v Pekingu jasně řekl, že Bílý dům bude dění v někdejší britské kolonii dále pozorně sledovat a Čínu pak vyzval ke splnění daného závazku, tedy uspořádání svobodných voleb v Hongkongu.
Advent s příchutí pepřového spreje
V Harbour City, před obřím nákupním centrem právě houká vánoční vlak plný dárků. Spouště fotoaparátů cvakají, rodinky s dětmi pózují a nechávají se unést kouzelnou adventní atmosférou. Vánoce v někdejší britské kolonii, alespoň co se výzdoby týče, patří k nejkrásnějším na světě.
Jen kousek od vánočních ozdob, dětských úsměvů a nákupního shonu, na hlavní dopravní tepně Nathan Road, kterou jindy křižují typické dvoupatrové autobusy, doubledeckery, ale tentokrát blikají i policejní majáky, houkají sirény a tisíce mužů a žen v modrých uniformách zasahují proti demonstrantům. Policisté odstranili zátarasy postavené už v září a zadrželi i dva ze studentských vůdců protestů, Joshuu Wonga a Lestera Shuma.
Na rozdíl od Číny ale tito mladíci neskončí na popravišti nebo před porotou, která už o jejich vině rozhodla předem. V Hongkongu, který je od pevninské Číny stále oddělen ostnatým drátem a hraniční kontrolou - je tedy díky britsko-čínské smlouvě určující jeho status na padesát let jakýmsi státem ve státě, stále vládne právo, i když jsou tamní soudy pod velkým tlakem komunistického režimu.
V Hongkongu tak byli, kromě zmíněných studentů, zatčeni i policisté. Celkem sedm z nich se totiž má zodpovídat z brutálního zákroku při jedné z demonstrací hnutí Occupy Central, kdy tito „strážci zákona“ zbili Ken Tsang Kin-chiua, který je mimochodem i členem výboru volícího šéfa administrativy Hongkongu.
Něco takového je v Čínské lidové republice nemožné. A nejen že se v ní o událostech z roku 1989 nesmí vůbec mluvit, nebyl ani za masakr, kdy veškeré naděje na demokratizaci rozdrtily pásy tanků, potrestán vůbec nikdo.