Můj výstup byl na hraně novinářské etiky, důležitější v tu chvíli byla ta lidská, říká novinářka, která se zastala Prataseviče

„Všemu, co říkáte, nevěřím. Mohu se jen dohadovat, co všechno vám mohli provést. Držte se a přežijte to,“ řekla novinářka Tatjana Korovenková z nestátní běloruské zpravodajské agentury BelaPAN vězněnému Ramanu Pratasevičovi na tiskové konferenci. Byla jediná, kdo se k takovému kroku před zástupci běloruského ministerstva zahraničí odhodlal. Státní propaganda už ji za to odsoudila, co ji čeká dál a jaké postihy mohou přijít, netuší. V rozhovoru pro pořad Newsroom ČT24 ale říká, že nelituje.

Video Newsroom ČT24
video

Newsroom ČT24: Novinářka se zastala Prataseviče na hraně novinářské etiky. Důležitější byla ta lidská, říká

Zdroj: ČT24

Jaká byla na tiskové konferenci atmosféra? Bylo velké překvapení, že se na ní objevil Raman Pratasevič?
Účast Ramana na této konferenci nebyla předem oznámena. Tabulka s jeho jménem se objevila až minutu před tím, než to začalo. A samozřejmě, když ho přivedli, všichni byli šokováni, protože málokdo čekal, že by mohli přivézt vězně na konferenci s novináři.

Zdálo se mi, že kolegové, kteří nepracují pro státní média, například já, Deutsche Welle, RBK a jiní, jsou napjatí, protože situace je neobvyklá. Nevíte, jak se zachovat a jestli se potom sami nestanete druhým Markovem, který s ním před několika týdny natočil rozhovor pro státní televizi ONT.

Někteří novináři po jeho příchodu odešli. Zvažovala jste to taky?
O odchodu jsem neuvažovala, protože novinář nemůže ignorovat události, které se odehrávají. A popravdě, když odcházeli někteří kolegové, nebylo hned jasné, co se děje. Já jsem se s nimi neznala, jen jsem viděla, že několik lidí vyšlo ven a s nimi i několik diplomatů.

Až potom jsme si na Twitteru přečetli, že jeden novinář odešel proto, že mu pravidla nedovolují, aby tam zůstal. Jednalo se o britského novináře, který si to v Bělorusku mohl dovolit. Běloruská média ale nemohou ignorovat některé události, i když se jim nelíbí, co se na nich děje. V každém případě musíme zaznamenat, že k takové události došlo. Nemůžeme popřít, že se něco takového stalo. Ve skutečnosti to, že někteří novináři zůstali, napomohlo k tomu, že mohli zaznamenat praxi, kdy úředníci přivezli vězně na briefing.

„Všechny dotazy jsem měla směřovat na vedoucího vyšetřovací komise“

Nakonec jste sama promluvila. Proč jste se rozhodla takto zakročit?
Byla jsem trochu zmatená, nic takového jsem před tím nezažila. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Až po několika dnech jsem si uvědomila, že jsem se Ramana neměla vůbec na nic ptát a všechny dotazy směřovat na vedoucího vyšetřovací komise či ostatní úředníky.

V ten moment se ale vše odehrálo velmi rychle. Z redakce mi psali, abych se ho zeptala na pohmožděniny na rukou, jestli ho bili a také na ranní dezinformaci, podle které ho měl bít sám Lukašenko. Na vše jsem se zeptala a on začal odpovídat na ostatní dotazy. Když se mě zeptal: „Vy mi nevěříte?“, nastala pauza a v tu chvíli jsem mu odpověděla: „Ne, nevěřím.“ Tiskový mluvčí ministerstva zahraničí se mi snažil říct: „Taťáno, Taťáno, nepleťte se do toho“. Hned poté jsem se zvedla a řekla to, co jsem řekla.

Nebylo to už vystoupení z novinářské role? Nebyl to aktivismus?
Myslím si, že jsem se zachovala správně. Chápu, že to jde za hranice novinářské etiky, ale zdá se mi, že v konkrétní situaci je mnohem důležitější lidská etika. On totiž během tiskové konference řekl, že mu ukazují přehledy z kanálů na Telegramu, kde ho lidé označují za zrádce. Proto doufám, že pro něj bylo důležité slyšet, že ne všichni si to myslí. Že s ním soucítí a obávají se o něj obyčejní Bělorusové i kolegové novináři. Doufám, že pro něj bylo důležité, aby to věděl.

Stalo se už v Bělorusku, že by novináři na protest odešli z nějaké akce nebo že by se novinář zastal jiného takto hlasitě?
Nepamatuji si, že by někdo v minulosti odcházel z tiskové konference. Nikdy se před tím ale také nestalo, že by na tiskovou konferenci přivedli vězně. To bylo poprvé. Dříve docházelo k přestřelkám s úředníky i to, že s nimi novináři vyjadřovali nesouhlas nebo jim pokládali ostré dotazy, které se nelíbily. Ale ne vždy se to takto veřejně vysílalo.

„Podle propagandy mám v hlavě piliny“

Jak na váš výstup zareagovala běloruská propaganda?
Kolegové mi ukazovali reakce některých Telegram kanálů, jež podporují běloruskou vládu. A pokud tomu dobře rozumím, tak se ve svých projevech drží pozice, podle které jsem předvedla na tiskové konferenci show. Propagandistka Ludmila Gladkaja, jež pracuje pro státní noviny a má vlastní program ve státní televizi, uvedla, že mám v hlavě piliny. No dobře, co s tím nadělám, když si to myslí…

Znáte se s Ramanem Pratasevičem? Jste přesvědčená, že na konferenci nemluvil pravdu?
Osobně jsem ho neznala. Vím, kdo to je, a vím, kde dřív pracoval. Myslím si, že jsme se osobně nikde nepotkali. Proto je pro mě složité porovnávat jeho obvyklé chování s tím na tiskové konferenci. Jeden z jeho kolegů napsal, že Ramanova reakce na stres je nervózní smích. A mohu potvrdit, že na tiskové konferenci byly chvíle, kdy se takto smál. Ale je to složité porovnávat, protože jsem se s Ramanem v klidném prostředí nikdy nesetkala.

Jaký měla akce podle vás smysl? Co tím chtěly běloruské úřady říct?
Zdá se mi, že to byl pokus ukázat Západu: „Jen se podívejte, sám Raman s námi dobrovolně hovoří, neunesli jsme ho, chce spolupracovat, takže žádné sankce nejsou potřeba.“ Postihy, které může Evropská unie uvalit na běloruskou vládu, jsou pro ně velmi nepříjemné. A teď se jim všemi způsoby snaží zabránit.

Odehrávalo se ještě něco zajímavého po skončení briefingu?
Ramana odvedli a nás ještě dlouho nevypouštěli z místnosti. Když odešli nestátní novináři a ti, kteří získali dočasné akreditace, Prataseviče vrátili zpět, aby s ním mohla mluvit státní běloruská a ruská média. S nimi hovořil ještě zvlášť.