Apokalypsou v Plzni nic nekončí, ale začíná

Výstava „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ nabízí umělecké reflexe jediného, o to však širšího fenoménu – apokalypsy. Konkrétně, jak naznačuje podnázev, v českých zemích. K vidění je v Západočeské galerii v Plzni, nad jejímž přesahem se pro web ČT24 zamýšlí Josef Rauvolf.

Západočeská galerie v Plzni svůj pohled pojala opravdu historicky i žánrově zeširoka. Najdeme zde jak díla z raného středověku, tak z nejnovější současnosti.

Vedle sebe visí například dřevořezy slavné Dürerovy Apokalypsy (1511) a lepty Jana Konůpka (1946); díla Jana Koblasy z 60. a 80. let vedle projekce nástěnných maleb z kaple Panny Marie na Karlštejně (po 1360); Obří krab Jaroslava Róny (2002) vedle Sv. Jana na Patmu Porýnského mistra (počátek 16. st.); barokní Josef Winterhalder vedle Pavla Nešlehy a jeho cyklu Lesk a bída apokalyptických koní (1994).

Snad každý někdy slyšel výraz apokalypsa, a dokáže si pod ním něco představit, něco ne moc hezkého, o to však děsivějšího. A nemusel proto ani číst novozákonního Jana z Patmu a jeho Zjevení a všechny ty hrůzy seslané na lidstvo a celý svět, jež v něm vypisuje.

Jak píše Eugen Weber ve své knize Apokalypsy, „v jeho zjeveních se odráží obraznost ostatních hněvivých vyhnanců. (…) Obrazy hemžící se polnicemi, trůny, pečetěmi, nádobami pohrom, ohnivými pochodněmi, anděly, morovými ranami, hromy, blesky, zemětřeseními, padajícími hvězdami, ohněm, krví, krupobitím, černým sluncem a krvavým měsícem, fantastickými šelmami včetně draků, démonů, žab, kobylek a děsivě kovaných koní, vodou proměněnou v pelyněk, Gogem, Magogem a ztroskotanci byly povětšinou vytěženy ze starší obraznosti. Pro budoucnost – až do dneška – se však ukázaly jako inspirativní.“

Apokalypsa spojuje Toyen, Švabinského i Bolfa

Překvapivé, kolik umělců se byť jen u nás tématem apokalypsy zabývalo, a to i takoví, u nichž bychom to nečekali. Víme-li, že ten či onen je věřící, lze očekávat, že je s biblí důvěrně obeznámen a její témata jej oslovují napřímo. U starších tvůrců, míněno až do počátku 20. století, to bylo jaksi samozřejmé, ovšem v minulém i tomto století je překvapení možná namístě.

Nepřekvapí nás Daniel Balabán, Věra Nováková či hluboce věřící Václav Boštík, naopak u takového Maxe Švabinského, autora portrétu popraveného komunistického novináře Julia Fučíka, bychom to nečekali, stejně jako u pozdějšího surrealisty Jindřicha Štyrského či popového Jaroslava Vožniaka.

Z výstavy Apokalypsa a umění v českých zemích
Zdroj: Západočeská galerie v Plzni

„Apokalyptická“, ale i jiná „biblická“ témata nejsou nepraktikujícím křesťanům nijak zapovězena. Díla umělců, jako je třeba Toyen, Jaroslav Róna či Josef Bolf, potvrzují, že k oslovení jimi není nutná docházka do kostela. Tito tvůrci, ale například i Jan Koblasa, Jiří Sopko či Zbyšek Sion v celé své tvorbě inklinovali k tématům, řekněme, existenciálního zabarvení – proč by tedy neměli být osloveni právě apokalypsou a vším, co v sobě asociuje.

Je to potvrzením nadčasovosti apokalypsy, ale i její „nadstranickosti“, vyvázanosti z jediného náboženství. A zvláště pak dnes, se všemi krvavými konflikty i po zkušenostech minulého století.

Apokalypsa v undergroundu

K okruhu tvůrců mimořádně dotčených apokalypsou patřil rovněž československý underground, který se prolínal s původním křesťanstvím. Zcela neortodoxně, ale přesto. Vyvrcholením bylo album Pašijové hry velikonoční, jež The Plastic People of the Universe natočili na Havlově chalupě v roce 1978.

Ivan Martin Jirous o tomto počinu řekl: „Plastic People se v Pašijích zřetelně deklarovali jako příslušní ke křesťanství. Po poslechu jejich Pašijí nelze být na pochybách o tom, že takto je může pojmout jenom ten, pro něhož nejsou pouze všelidským příběhem o lásce, zradě a utrpení, ale ten, pro kterého je to především, byť i všelidský, příběh o utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista. Že se tento příběh, nejtvárnější ze všech, podařilo Plastikům podat v ostré vyváženosti hloubky tradice i nového přístupu k ní, je myslím očividné.“

Jirousův výrok – a jedno, že se týká ukřižování Krista a ne apokalypsy – lze vztáhnout i na mnohé již zmíněné tvůrce.

Podle některých teorií je apokalypsa, tedy naprostý zánik a zkáza, naopak příležitostí, branou k dalšímu stvoření, čistějšímu. Ostatně nasvědčuje tomu i název plzeňské výstavy, vypůjčený citát z Janova vidění: „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“.

Možná se tento pohled stane námětem k nové výstavě. Ta stávající, k níž vyšel katalog s mnoha vyobrazeními a eseji, je k vidění až do 3. března 2024.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
před 58 mminutami

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 10 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
před 21 hhodinami

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026

Nejvíc nominací na Českého lva má Franz, dvojí šanci na cenu mají Trojan i Geislerová

Patnáct nominací na cenu Český lev za rok 2025 získal snímek Franz, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v české koprodukci o spisovateli Franzi Kafkovi. S třinácti nominacemi následuje drama Sbormistr, o další dvě méně obdržel snímek Karavan. V hereckých kategoriích mají po dvou nominacích Anna Geislerová, Elizaveta Maximová a Ivan Trojan. Vítězové budou oznámeni 14. března v přímém přenosu České televize.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Evropským filmem roku je Citová hodnota

Cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film získal snímek Citová hodnota dánsko-norského režiséra Joachima Triera. Film vyhrál také ceny za režii a scénář, Stellan Skarsgard a Renate Reinsveová převzali ceny za nejlepší herecké výkony. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera v Berlíně.
17. 1. 2026Aktualizováno17. 1. 2026
Načítání...