Je jí sedmdesát, je vzdělaná a inteligentní. Právě jí zemřel manžel, a tak se ho snaží důstojně pohřbít. Na náhrobní kámen by mu chtěla dát vytesat rudou hvězdu, ale na své straně chce raději křížek. Poklid, s nímž řeší pohřební starosti, a její morální kompas naruší jeden telefonát. Blaga je najednou oklamána a nikde se spravedlnosti nedobere. Bulharský režisér Stefan Komandarev filmem Blažiny lekce zakončil svou trilogii o sociálních problémech a morálním úpadku v současném Bulharsku. Film se promítal v hlavní soutěži na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde s režisérem hovořila spolupracovnice webu čt24.cz.
Bulharští senioři byli oddaní autoritám, i proto se stávají obětí šmejdů, říká režisér Blažiných lekcí
Jaké jste měl v Karlových Varech pocity pro projekci, kdy vašemu filmu o starém člověku aplaudovalo mladé publikum?
Pro mě se v tom momentu film zrodil. Pracovali jsme na něm něco kolem pěti let. Ale až v okamžiku, kdy cítíme reakce publika, je ten pravý okamžik, kdy můžeme říct: Fajn, film už máme hotový. Pocity po slavnostní premiéře byly skvělé, protože reakce byla úžasná a zvláště ovace pro představitelku hlavní role, herečku Eli Skorčevu, byly dojemné. Pochopil jsem, že film funguje.
Víte, až do této chvíle má každý filmař pochybnosti. Neví, co přesně se stane. Je nervózní. Takže můžu říct: Ano, máme film, který funguje, a diváci to potvrdili. Je fascinující, že hlavně mladí diváci. Byla to silná emoce pro celý náš štáb v Karlových Varech.
Proč jste si vybral téma dotýkající se seniorů? Máte potřebu se k němu víc vyjádřit?
Hlavní hrdinka Blaga je z generace mé matky a mého otce. Tato generace byla největší obětí takzvaného přechodu k tržní ekonomice a demokracii. Pracovali věrně celý svůj život, byli oddaní autoritám. A v důchodu, v posledních letech svého života, se ocitli bez základních věcí, jako je topení, zdravotnictví a tak dále. Kvůli nízkému důchodu a kvůli tomu, že zůstali sami. Třetina populace opustila zemi během posledních třiceti let, a to jsme země bez války.
Většina starých lidí v Bulharsku žije sama, protože jejich děti, jejich vnoučata jsou v hlavním městě Sofii nebo někde daleko. V uplynulých patnácti letech jsem sám ztratil oba rodiče, ale byl jsem s nimi v jejich posledních letech. A viděl jsem jejich situaci. Můj otec zemřel před pěti lety. Byl profesorem bulharské Akademie věd, patřil k mezinárodně uznávaným vědcům. Jeho důchod byl poměrně vysoký. Ale i tak z něj mohl platit jen léky. S ostatními platbami jsem mu pomáhal já, s topením, s jídlem, se vším.
A také jsme po předchozích dvou filmech chtěli udělat něco jako diagnózu naší země – co se děje v Bulharsku? Probírali jsme se spoluscenáristou Simeonem Ventsislavovem, že natočit film o této generaci by bylo důležité. Dnešní staří lidé si zaslouží, abychom trochu více věnovali pozornost tomu, co se s nimi dnes v Bulharsku děje. Za nějaký čas budeme my další stará generace a každý z nás chce mít v posledních letech svého života důstojnost, kterou generace dnešních seniorů v Bulharsku ztratila.
Ano, měla jsem z vašeho filmu silný pocit, že chcete na toto palčivé téma ostře poukázat.
Když jsme se rozhodli natočit film o lidech v důchodu, nastavili jsme si dramaturgickou linii, abychom měli motor příběhu. Tím byly telefonáty od takzvaných šmejdů. Jedná se o fenomén, který se v Bulharsku děje velmi často. Zajímavé je, že jsme potkali opravdu hodně obětí těchto telefonátů. A jsou to i lidé velmi vzdělaní, velmi inteligentní.
Stávají se oběťmi jen z jednoho důvodu, a to proto, že patří ke své generaci. Tito lidé si během svého aktivního života před rokem 1989 vybudovali loajalitu k úřadu, vládě, instituci. A když dostanou hovor „jsme policie a potřebujeme vaši podporu“, mají pocit, že musí pomoct. Je to směšné a absurdní, že právě tito lidé, kteří chtějí pomoct, se sami stanou oběťmi kvůli své celoživotní úctě k autoritám.
Co říkala představitelka hlavní role Blagy herečka Eli Skorcheva na tuto postavu?
Samozřejmě to nebylo jednoduché, ale ona je úplně jiný člověk než Blaga, filmová postava. Na posledním večírku, když jsme dokončili natáčení filmu, přišla a usmívala se a říkala: Teď už jsem to konečně zase jenom já. Ale je to úžasná herečka a udělali jsme s ní spoustu práce.
Eli Skorcheva patřila v Bulharsku v 70. a 80. letech ke hvězdám, pak přestala hrát a toto byl její návrat na filmové plátno po třiceti letech, čím to?
Ona skutečně byla v 80. letech v bulharské kinematografii velkou hvězdou. Ale po změnách po roce 1989 bylo státní financování pro filmy a divadla seškrtáno. Začala dostávat nabídky hrát v soukromých divadlech nebo ve filmech věci, které nebyly kvalitní. Proces komercializace umění ji šokoval a rozhodla se přestat a jít jinam. Získala vysoké vzdělání v pojišťovnictví a marketingu a v uplynulých třiceti letech pracovala úplně jinde.
Šli jsme za ní, potkali jsme ji na zahradě, kde byla se svým psem. Dali jsme se do řeči a zeptali se jí, jestli někdy uvažuje o návratu do umění. A ona řekla: „Ano, proč ne? Ale záleží na tom, jestli je scénář dobrý.“ Hned jsme jí scénář poslali a další den se ozvala, že roli přijímá. Pro nás to byla výhra, protože ona je v té roli úžasná.
Blaga se v morálně těžké situaci nezachová nakonec morálně. Rozumím tomu správně, že starému oklamanému člověku už na ničem nezáleží, tak proč by se choval čestně?
Během filmu vidíme proces degradace. Zkoušeli jsme různé konce. Ale příběh nám je vždy odmítl, působily nepřirozeně. Proto jsme nakonec zvolili závěr, který vidíte ve filmu. Blaga odchází. Ale ani ona neví, kam jde. Pro nás to bylo velmi důležité a jsem docela rád, že se na konec filmu všichni ptají. Pro mě je to také potvrzení toho, že film funguje, když vyvolává otázky, a ne že vám je všechny zodpoví.
Nejen Bulharsko, ale celá Evropa stárne. Je na to společnost připravená? V čem vidíte největší problém?
Pro mě stojí vždy před každou krizí, ekonomickou, demografickou, kulturní, jedna krize hlavní – a to je krize morální. Myslím, že tu máme teď všude. Žebříček hodnot se často s generacemi mění. Je pro mě velmi složité určit, co je dobré a co je špatné. Moje žena je psychoterapeutka a rodinná terapeutka a pozoruje, že stále více netrpělivých teenagerů má chaos v žebříčku hodnot. Tohle je pro mě začátek všeho. Proto je tak důležité mluvit o hodnotách a o tom, co je morální, co je dobré, co je špatné.
Delegace k filmu Blažiny lekce na festivalu ve Varech
Jaký obrázek dnešního Bulharska jste chtěl ve filmu ukázat?
Samozřejmě bych rád ukázal spoustu pozitivních věcí, které máme v Bulharsku. A to z mého pohledu, z pohledu občana žijícího v Bulharsku a kdo má svou zemi rád. Mám tam svou rodinu, své děti. Když někoho milujete a on je nemocný, snažíte se najít nějakou terapii. Hledám ji v mém případě jako lékař, protože moje první profese byla opravdu lékař, vystudoval jsem medicínu.
Snažím se o to svým filmem a krokem, který jsme se naučili první rok na lékařské akademii v Sofii – říkali nám, že nejlepší léčba začíná správnou diagnózou. Tu diagnózu společnosti chci ukázat ve svých filmech. Jaké jsou příznaky? Je nemoc naší země jiný druh nemoci? Abychom stanovili diagnózu a doufám, že i léčbu.
Mluvíme o závažném tématu, ale filmu vůbec nechybí humor. Je pro vás důležitý?
Samozřejmě je velmi důležitý. Ale je to hodně těžké. Je mnohem snadnější natočit totálně depresivní film. Ale pro mě dobrý film ukazuje život jako skutečný život s humornými momenty, a to i v těch nejtěžších chvílích. Humor, vtipné okamžiky, ty bývají součástí reality. Proto se do každého filmu snažíme humorné prvky vložit. Tady v Karlových Varech se diváci na mnoha místech při promítání smáli. To proto, že v Česku a v Bulharsku nakonec nejsme tak odlišní. Je otázka, jak bude film fungovat i jinde. Teď mu začíná festivalový život.