Svět potřebuje připomenout hrůzy války, nechal se slyšet režisér Edward Berger při světové premiéře filmu Na západní frontě klid. V pořadí třetí filmová adaptace protiválečného románu Ericha Marii Remarqua je téměř století od vydání této výpovědi „ztracené generace“ vůbec první natočenou přímo Němci. Román Na západní frontě klid zbavil čtenáře případných iluzí o válečných hrdinstvích, když nijak nezamlčoval krvavost válečné mašinérie. Brutalitou nešetří ani nejnovější snímek. Jen se názory recenzentů neshodují, jestli je násilí v tomto filmu spíše působivě zneklidňujícím sdělením, nebo nijak zvlášť vypovídajícím spektáklem.
Na západní frontě nebyl klid už za Remarqua. První film v německé režii dráždí brutalitou
Němci poprvé zfilmovali román Na západní frontě klid (zdroj: ČT24)
„Tato kniha nemá být obžalobou ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům.“ Často citovaná slova z úvodu Remarquova románu vystihují to, co mnozí jeho vrstevníci cítili, ale možná nedovedli všichni tak přesně formulovat.
Konec iluzí
Příběh je svědectvím sotva dvacetiletého Paula Bäumera a jeho kamarádů, kteří narukují do německé armády. Někteří s romantickými představami o dobrodružství a ovlivněni vlasteneckým patosem. Už první dny v uniformě smažou mladým mužům jejich iluze o hrdinství a nasazení do bojů – pokud se toho vůbec stihnou dožít – je psychicky i morálně poznamená.
Remarque čtenáře zasáhl reportážním stylem, místy až naturalisticky detailním pohledem na válečnou vřavu zbavoval válku glorifikace. K nejsilnějším pasážím knihy patří scéna, kdy hlavní hrdina uvízne uprostřed bojů společně s francouzským, tedy nepřátelským vojákem. Víc než na taktických plánech, kde jsou armády odosobněnými figurkami, vynikne krutý imperativ: zabij, abys žil, a pokud zůstaneš tím živým, stejně budeš žít s mrtvými, kteří, stejně jako přeživší, měli dřív své jméno, své blízké – a strach.
Vlastní zkušenost
Remarque vycházel z vlastních zážitků rekruta. I když stihl být na západní frontě „jen“ pár týdnů (v létě roku 1917 byl zraněn a konce války se dočkal v lazaretu), stačilo to. Román Na západní frontě klid působí o to autentičtěji, že ho napsal v první osobě.
Protiválečný příběh začal vycházet nejprve na podzim 1928 na pokračování v novinách, ale setkal se s takovým úspěchem, že se hned v lednu roku následujícího dočkal knižní podoby. Rukopis byl dlouho pokládán za ztracený nebo zničený, dokud se v polovině devadesátých let neobjevil mezi položkami aukční síně Sotheby’s. Sto dvacet hustě popsaných stran se podařilo koupit a uložit v archivu spisovatelova rodného Osnabrücku.
O ohlasu románu svědčí to, že jen v roce vydání byl přeložen do šestadvaceti jazyků, včetně češtiny. Z tehdy jednatřicetiletého Remarqua knížka učinila mluvčího „ztracené generace“ a vynesla mu dokonce nominaci na Nobelovu cenu za mír.
Hon na Remarqua
Úspěch autora povzbudil k napsání volného pokračování Cesta zpátky, to ale zápis mezi protiválečnou klasiku nezopakovalo. Vyprávění sleduje demobilizované německé vojáky po návratu do jejich domovů. Toužebně očekávaný moment je však provázen existenčními problémy, pocity osamění a deziluzí z poměrů ve společnosti.
Cesta zpátky byla posledním románem, který Remarquovi vyšel v předválečném Německu. Po jmenování Adolfa Hitlera kancléřem Remarque odešel do Švýcarska a později našel azyl v USA. Pravděpodobně si odchodem zachránil život. Nacisté román Na západní frontě klid pro jeho antimilitaristický charakter odsoudili. Byl jedním z prvních děl, které po nástupu k moci veřejně pálili.
Propaganda rozjela hon i na Remarqua, využila toho, že spisovatel se před změnou jména ve dvacátých letech jmenoval Erich Paul Remark. Denunciační kampaň tvrdila, že je ve skutečnosti Žid, protože Remark je obráceně psané Kramer, a že se bojů první světové války vůbec nezúčastnil.
Nacisté pouštěli do kin myši, diváky ne
Nevoli vzbudila v Německu rovněž první filmová adaptace románu. Ujal se jí už v roce 1930 hollywoodský režisér Lewis Milestone a jeho verze výpovědi o nesmyslnosti válčení si odnesla dva Oscary. Jednu sošku za režii a druhou za nejlepší film.
Na nacisty hollywoodský snímek působil, ovšem jako provokace. Do německých kin se dostal už ověnčený dvěma Oscary, přesto se ozývaly hlasy, že by se neměl promítat, a to především kvůli silnému protiválečnému náboji. To, co jedni na Remarquově výpovědi oceňovali, brali jiní jako vlastizrádné popírání hrdinství německých vojáků.
Na západní frontě klid (1930, režie: Lewis Milestone)
Národní socialisté projekcím bránili obsazováním kin, výtržnostmi, dokonce vypouštěním myší do sálů. Úřady nakonec podlehly tlaku a uvádění filmu zrušily. V biografech byl nakonec uveden alespoň „pro vyhrazené skupiny osob a na uzavřených akcích“ a sestříhán německou cenzurou.
Podruhé Američané slavnou předlohu zfilmovali na konci sedmdesátých let, tentokrát pro televizi. Točilo se mimo jiné i v bývalém Československu, kde se tehdy kvůli těžbě uhlí demoloval starý Most a několik přilehlých vesnic, což posloužilo jako ideální válečné kulisy.
Zapomínáme, že z války nemůže vzejít nic dobrého, upozornil filmař
Teprve ve filmu z roku 2022, uváděném Netflixem, mluví Paul Bäumer svým původním jazykem, tedy němčinou. Studenta, který z vlasteneckého nadšení dobrovolně narukuje, hraje Rakušan Felix Kammerer. Jeden z vůbec nejdražších snímků německé kinematografie se opět filmoval částečně v českých lokacích. Už je rozhodnuto, že Německo zastoupí v boji o Oscara pro neanglicky mluvený titul.
Tvůrci uvedli, že začali natáčet v době, kdy hrozil rozpad Evropské unie, v Americe byl na vzestupu pravicový populismus a Británie se vydala na cestu brexitu. „Připadalo nám, že je to načasované,“ vysvětlil režisér Berger. „Připomenout nám, že nacionalismus, vlastenectví nebo rozdělování zemí ve skutečnosti nevedou k pokroku.“
Ještě před premiérou obraz současného světa doplnila ruská agrese vůči Ukrajině. Berger podotkl, že světové války, které jeho země rozpoutala, vedly ke kolektivní generační jizvě na německé společnosti. „Měl jsem pocit, že je to svébytný pohled, který by mohl být zajímavý i pro ostatní země,“ řekl v souvislosti s Remarquovým románem. „Snad pomůže pochopit, že z války nemůže vzejít nic dobrého. Všichni to víme, ale zdá se, že na to na každém kroku zapomínáme.“
Musí to být brutální
V hodnocení filmu se často skloňuje slovo „brutalita“. Mluví o ní i režisér. „Na západní frontě klid je opravdu brutální román. Nemůžete tu knihu vyčistit, musí to být brutální. Jinak by to byla lež a téměř propaganda. Takže jsem řekl: Pojďme to udělat realistické, ale zároveň snesitelné pro diváky,“ popsal internetovému magazínu Deadline Hollywood.
Recenzent Süddeutsche Zeitung si myslí, že divákovi se dostane „148 minut válečného kýče hodného blockbusteru“, kdy lidé zjistí, že se v první světové válce „zabíjelo a umíralo mnoha způsoby“. Naopak třeba recenze The Guardianu přiřkla snímku plný počet hvězdiček a označuje ho za „mimořádně silné německé drama z první světové války“.
„Berger má k dispozici více nástrojů než Milestone, který se potýkal s výzvami rané zvukové éry, přesto tyto výhody jaksi snižují působivost aktualizace,“ srovnává první a dosud poslední filmovou verzi Na západní frontě klid recenze The New York Times.
Režisér Edward Berger (vlevo) a herci filmu Na západní frontě klid (2022)
Objevuje si i srovnání s nedávným dramatem Sama Mendese 1917 odehrávajícím se též za „velké války“. Líčí závod s časem, do něhož se dostanou dva mladí britští vojáci, aby zabránili smrtícímu útoku na vlastní jednotky. Podle hodnocení The Guardianu nejsou záběry ve filmu podle Remarqua „tak efektní“ jako u Mendese, nicméně „okamžiky ohromující krásy – sluneční svit řezaný kostlivými zimními stromy do jásavých paprsků – jsou téměř stejně šokující a znepokojivé jako scény utrpení“. Navíc hudba Volkera Bertelmanna prý zní, „jako by sama země úpěla bolestí“.
Podle knihy, ale na tak úplně
Výsledný film se od předlohy v mnohém odlišuje. Nejenže část dění, jak ostatně vyžaduje scenáristická zkratka, vypouští, ale některé události posouvá či doplňuje nové. Obsahové úpravy oproti knize nevítá například recenzent Süddeutsche Zeitung. Podle jeho soudu je ve filmu řada scén, které s knihou nemají nic společného. „Kdyby postavy ve filmu neměly stejná jména jako v knize, těžko bychom mezi oběma díly hledali nějaké paralely, které by stály za zmínku.“
Kupříkladu producent filmu a hvězda německé kinematografie Daniel Brühl hraje skutečnou historickou postavu – politika Matthiase Erzbergera, který se zasadil o to, aby německá strana uznala porážku a podepsala příměří. Scénář tak přidává pohled na ty, kteří o životě a smrti obyčejných vojáků rozhodovali. Závěr filmu je navíc závěrem války, kde vyjednávání o příměří v rozhodnutém konfliktu odpočítává smrt dalších mužů na obou stranách fronty.
Absurdnost válečného konfliktu tak němečtí filmaři završují v historicky památný den, zatímco Remarque si vybral den, „kdy po celé frontě bylo tak pokojně a tiše, že se zpráva z bojiště omezila na jedinou větu: na západní frontě klid“. Tedy větu, která dala románu název.