Z Gruzie se do hlavní soutěže karlovarského festivalu dostal svěží, moderní a sexuálně odvážný film o mileniálech. Důležitějším tématem je ale postavení ženy v současné gruzínské společnosti. Čtyřiadvacetiletá Tina, vyobcovaná z rodiny své i rodiny svého manžela, se nastěhuje do podnájmu ke svobodomyslné Megi a ta jí postupně ukáže, že žít se dá i nezávisle na mužích, což ve společnosti s patriarchálním uvažováním vyžaduje kus odvahy. A vlastní pokoj, jak tvrdila spisovatelka Virginie Woolfová a jak se film Ioseba „Sosa“ Bliadzeho také jmenuje.
Kdo je vaše hrdinka Tina? Jak ji vidíte vy jako autor?
Nemůžu říct, že postava Tiny je úplně typická. Nicméně máme v Gruzii spoustu dívek, které vyrůstají a žijí v konzervativní patriarchální společnosti. Ta jim víceméně říká, jak mají žít. Tina původně žila se svou velmi konzervativní rodinou, která ji v podstatě vlastnila. Poté se vdala a jejím novým vlastníkem se stal manžel. Nikdy neměla možnost vystudovat nebo si najít práci, protože si myslela, že takhle její život bude pokračovat.
Ale potom se stalo něco, co její osud změnilo. Rodina se jí zřekla a ona ve čtyřiadvaceti letech musela začít úplně od nuly. A trošku s tím bojovala. Tímhle filmem chceme ženám v Gruzii říct, že je možné postavit se na vlastní nohy. Že je to sice těžké, ale stojí za to být nezávislá a svobodná, stojí za to osvobodit se od patriarchální společnosti.
Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že váš film má co říct k situaci ve vaší zemi.
Gruzie je postsovětská republika, před třiceti lety jsme znovu získali nezávislost a těch třicet let nebylo jednoduchých. Od té doby jsme se snažili stát se součástí Evropy. Ovšem naše vláda teď, zejména po začátku války na Ukrajině, podle mého názoru poodhalila masku, kterou předtím měla. Moldavsko a Ukrajina právě získaly oficiálně status kandidáta do Evropské unie. My jsme o něj žádali také, ale zatím jsme ho nedostali s tím, že máme šest měsíců na nápravu údajných problémů. Ale já mám pocit, že ačkoliv naše vláda tvrdí, že o členství v EU stojí, úplně tomu tak není.
Děsí mě, co naše vláda v tuto chvíli říká, protože se začala vyjadřovat v tom smyslu, že Západ nás chce jenom proto, abychom vstoupili do války s Ruskem. Prostě jako štít. To je konzervativní ultranacionalistická rétorika, která u nás nabývá na popularitě. My jsme malá země, Rusko je naším sousedem. Dvacet procent našeho území je okupováno Ruskem, v roce 2008 u nás byla také válka s Ruskem. Jako malá země máme jen dvě cesty: buď vstoupit do EU, nebo jít s Ruskem. Takže ta dnešní situace je pro mě trošku zvláštní. Doufám, že se pletu.
Uvedl bych jeden příklad z kultury – film režisérky Salomé Jashiové Zkrocení přírody. Tento snímek byl trochu kritický vůči společenskému vývoji a dostal zákaz distribuce do kin, což se stalo poprvé od rozpadu Sovětského svazu. Cenzura. Trochu se obávám, aby se to samé nestalo i mému filmu.
Mají lidé v Gruzii dostatek informací o válce na Ukrajině a vědí, co se tam děje? Ptám se proto, že v Rusku je plno dezinformací a lidé tam nevědí, oč na Ukrajině jde.
U nás v Gruzii je to úplně jiné. Pokud jde o situaci na Ukrajině, všichni včetně ultranacionalistů, o kterých jsem mluvil, podporují mír a Ukrajinu. Na začátku samotné války na Ukrajině stovky tisíc Gruzínců vyšly do ulic na podporu Ukrajiny. Bohužel naše vláda nezavedla žádné sankce vůči Rusku, nicméně my jsme proti tomu protestovali. A v tom jsme sjednoceni, mladí i starší. Myslím, že asi devadesát procent obyvatel Gruzie stojí na straně Ukrajiny. Protože my víme, co to znamená být sousedem Ruska. Máme podobnou zkušenost z roku 2008. Jsme si vědomi toho, že to se může stát komukoliv a bez jakéhokoliv důvodu. Prostě že jste jenom sousedem Ruska.
Říkal jste, že máte obavy z možné cenzury svého filmu. Kvůli tomu, že se ve filmu objevují poměrně otevřené sexuální scény osob stejného pohlaví, nebo tu jde i o něco jiného?
Myslím si, že každému divákovi je poměrně jasné, že kritizujeme současnou převažující mentalitu v Gruzii. A nekritizujeme tím jen současnou vládu, ale i předchozí vlády. Protože když se v dnešní době zeptáte mladých Gruzínců, jak si představují svou budoucnost, všichni vám řeknou, že chtějí odejít z Gruzie pryč. A to je smutné.
Pokud jde o cenzuru, před pár lety došlo k nepříznivé situaci kolem filmu Dokud se tančí, který měl premiéru v Cannes. Když se promítal v Gruzii, na premiéře byly obrovské protesty ze strany církve a ortodoxní části společnosti, dokonce na filmaře házeli různé věci. Patriarchální Gruzie vidí obrovský problém v tom, když se líbají dva muži. V našem případně bude doufám situace trochu jiná, protože jde o ženy. Možná u žen to tak problematické nebude, uvidíme.
Náš film je primárně určený pro Gruzínky. Chceme jim ukázat, že mrhají svým potenciálem, když se přizpůsobí patriarchálnímu stylu vlastní rodiny a pouze poslouchají manžela. Proto budeme bojovat za to, aby se film mohl promítat všude v Gruzii.
Film jste točil v době pandemie. Jaké to bylo natáčení a vůbec, jak covid Gruzii ochromil?
Pandemie měla na Gruzii stejný vliv jako na každou jinou zemi. To znamená, že ochromila ekonomiku, lidé zchudli, řada lidí zemřela, i někteří moji blízcí. Samozřejmě i pro nás to byla katastrofa. Ale pokud jde o náš film, ten by paradoxně bez pandemie nikdy nevznikl. My jsme tehdy všichni přišli o práci, netočily se filmy, seriály, nic se nedělo v divadlech. Já jsem tehdy řekl svým přátelům: Pojďme s tím něco udělat.
Jeden z mých přátel nám dal kameru, vybavení pro zvuk a začali jsme natáčet úplně bez rozpočtu. Uvědomili jsme si, že když má film nějaký rozpočet, vytváří podle něj celý svět toho filmu. A najednou tady bez rozpočtu a bez peněz ten svět už existoval a my jsme ho jen museli zaplnit postavami. Byl to takový neorealismus. Natáčeli jsme v jedné místnosti, neměli jsme žádný kompars, všichni jsme nosili roušky. Zároveň téma pandemie bylo důležité i proto, že v té době zvláště všechny dívky a ženy byly zavřené doma.
Film vznikl v koprodukci s Německem. Jak spolupráce fungovala?
Natáčet jsme začali úplně bez peněz, jak jsem říkal. Točili jsme v jednom bytě a natočili jsme polovinu filmu. Já jsem pak materiál sám sestříhal. V Německu mám přátele, přesněji dvě producentky, které produkovaly všechny moje předcházející filmy. Zavolal jsem jim s tím, že mám hotovou zhruba půlku filmu a ukázal jsem jim dosavadní práce. Jim se to moc líbilo a podařilo se jim najít peníze na postprodukci. Na tomhle snímku je skvělé, že všichni, kdo na něm pracovali, tvoří okruh přátel.
