Šest nově vydaných studiových alb The Plastic People of the Universe zní naprosto jinak, než jak byli posluchači undergroundové kapely zvyklí. Zvuk je čistý, ostrý, zároveň si však ponechává typické plastikovské aroma. V nové, restaurované verzi se k fanouškům dostaly desky Egon Bondy's Happy Hearts Band Banned, Pašijové hry velikonoční, Jak bude po smrti, Hovězí porážka, Co znamená vésti koně a Půlnoční myš.
Chtěl jsem, aby to znělo, jako by jim estébáci nešlapali na krk, říká zvukař o čištění alb Plastiků
Má to či ono dílo skutečně takový význam? Je skutečně tak závažné, klasické, normativní, jedinečné, ba je snad dokonce možné považovat je i za cosi jako národní kulturní poklad? Jaké je jeho místo v kulturním i společenském kontextu? Otázky, které před digitálním restaurováním nejen hudebních nahrávek jistě zazní. Pochopitelně, není to zrovna levná záležitost, je tak třeba vždy vše pečlivě zvážit.
Jako příklad může sloužit třeba americká Kongresová knihovna, kam zařazují nahrávky, které jsou „kulturně, historicky či esteticky signifikantní“ a vedle klasické hudby tam najdeme i Franka Zappu, Jimiho Hendrixe, Patti Smith či Metallicu, čímž je i této původně proklínané „ďáblově“ hudbě, a to bez ohledu na společenské zřízení, přiznán jasný společensko-kulturní přínos.
Podíváme-li se tedy ve světle předchozích požadavků na odkaz kapely Plastic People of the Universe, nelze než s rozhodnutím jejich nahrávky podrobit radikálnímu restaurování souhlasit.
Co nejdál od StB
Vše je výsledkem pečlivé práce, kdy zkušený zvukový mistr Ondřej Ježek rozložil původní nahrávky na prvočinitele, očistil je a pak opět složil. Nebylo to ovšem tak snadné, jak by se zdálo. Existuje totiž řada různých zdrojů, o nichž si lidé myslí, jak jsou dobré, anebo naopak horší.
Hned po nahrání té či oné desky se totiž udělala první, druhá kopie, které okamžitě putovaly všemožnými kanály co možná nejdál od místa, kde se nahrávalo. Je to pochopitelné, protože po nich šla StB a nějak se k ní vždycky dostalo, že Plastici někde něco točí, a okamžitě udělala šťáru.
A jak doplňuje Ondřej Ježek, „stalo se to například u desky Jak bude po smrti, kterou Plastici v létě 1979 natočili doma u Luboše Nováčka v Hradci Králové, a on pak z toho hned udělal mix, který někam odnesl. Zároveň na to ale v podstatě zapomněl. Pak ho nakrátko zavřeli do vazby a mezitím mu udělali doma důkladnou prohlídku, kdy zabavili veškeré pásky, které našli. Léta proto panoval názor, že tahle deska studiově vůbec neexistuje, pouze živá nahrávka z Nové Vísky z roku 1979, která pak vyšla v roce 1992 na desce. Ale ta studiová nahrávka přitom nebyla k nalezení, zároveň se myslelo, že to je možná nějaký zcela nepoužitelný pracovní mix.“
Hledá se originál
Různých podobných kopií, dál množených, leckdy nevalné kvality, bylo přitom v oběhu víc a tak se také šířily, přičemž kapela už do toho nemohla nijak mluvit. Při restaurování je proto bezpodmínečně nutné pracovat pokud možno s původními pásy.
Naštěstí se sice nedostaly do spárů StB, která by je zcela jistě zničila, a byly v držení zvukaře Robina Poppera, který většinu z nich kdysi nahrával, bylo však nutné je najít a identifikovat. A teprve poté, co byly přepsány, mohl se dát do práce již zmíněný zvukový mistr Ondřej Ježek.
Hudba v troubě
„Samotné přepisy,“ vysvětluje Ježek, „dělal Ivan Bierhanzl, který na to má zvlášť seřízené magnetofony, a mně pak dal data v co možná nejlepším rozlišení. A já jsem je už pak různě zpracovával. S původními pásy se ale dělají různé věci, když se zpracovávají nějaké archivy, a jsou to pásy, které x let nikdo nepřehrával, tak se stává, že se do nich dostane vlhkost, takže se při přehrávání v podstatě drolí a zašpiní celou hlavu i páskovou dráhu, takže dvacet minut přehráváš a magnetofon pak hodinu čistíš.“
Když nic nepomůže, je tu ještě poslední šance, jak se dostat k nahrávce. „To se dělá s těmi nejkrizovějšími pásy, že se takzvaně zapékají. Znamená to, že se skutečně strčí do trouby a při teplotě padesát, šedesát stupňů se asi hodinu v podstatě zapečou.
Magnetická vrstva, která nese záznam, trochu ztvrdne a přestane špinit hlavu a lepit se na ni. Ovšem tím, že se ta vrstva vysuší, začne se víc drolit. Takže první, druhé přehrání může být ještě dobré, ale pak už to jde extrémně rychle do háje. Pro ten pásek je to vlastně taková pečená labutí píseň,“ popisuje Ježek.
Aha, tady jim začal skomírat kazeťák
Pokud nebyly k dispozici originální pásy, musela vlastnímu restaurování ještě předcházet nutná rešerše, kdy se Ježek snažil dát dohromady co nejvíc různých verzí konkrétní nahrávky.
„Řekl jsem si, dobře, mám tady tenhle přepis, který dělal někdo třeba v roce 1998, pak jsou zde různé verze z CD, které různě a v různé kvalitě vycházely. To všechno jsem si pak dal pod sebe a poslouchal, která z těch verzí je lepší. A pak slyším, aha, tady to začíná dobře, pak už jim ale začal skomírat kazeťák a půlka desky jede najednou na jinou rychlost. Snažili jsme se proto dostat se co nejvíc k nějakému nejprvotnějšímu záznamu a z něj pak vycházet. Stále jsem to ale porovnával s tím, co vyšlo, abychom se posunuli někam dál a celý mastering měl smysl,“ vysvětluje.
Retušovat, nebo neretušovat?
Naštěstí u většiny alb původní pásy byly, ale i zde – a to platí i pro práci s kopiemi – bylo třeba přistupovat k práci s opravdu velkým citem. Vše se samozřejmě provádí v počítači a v současné době je vývoj, pokud se týče restaurování nahrávek, skutečně nebývalý. Jsou dokonce programy, které si umí chybějící místa trochu domyslet. A někdy to i funguje.
Ovšem, jak dodává Ježek, „je to vždycky dilema, do jaké míry retušovat nějakou takovouhle legendární nahrávku a jestli všechno, co je tam špatně, co tam vlastně nepatří, nějak opravovat. Když jsem se bavil s Ivanem Bierhanzlem, který ty nahrávky tehdy s Robinem Popperem nebo Lubošem Nováčkem natáčel, tak říkal, že nechtěli, aby to hrálo blbě, naopak, chtěli, aby to hrálo co nejlíp. Sám jsem se proto také snažil, aby to hrálo co nejlíp.“
Mimochodem, s podobnými problémy se museli popasovat zvukaři při remasterování starších alb The Beatles – po dokonalém vyčištění by totiž náhle byly slyšet menší chyby v intonaci a podobně.
Nefalšovat historii
Pokud Ježek přeci jen do původní nahrávky zasahoval – tedy, cítil-li, že by bylo dobré některý nástroj trochu zvýraznit, přidat třeba na zpěvu nebo basu –, na pár místech k tomuto kroku sáhl. Ale, jak říká, „s velkou pietou. Takže to rozhodně není jiná nahrávka, ale taková, jak by to znělo, kdyby na to tehdy měli víc času a nešlapali jim estébáci na krk.“
V praxi to bylo prosté: „Nebýt pietní vůči chybám, které i muzikanty celou tu dobu štvaly, na druhou stranu jsou tam někde věci, které jsou sice rozladěné, ale tak specifickým způsobem, že když pak třeba někdo po mně chtěl, abych opravil, že byl intonačně nebo rytmicky vedle, tak jsem na to říkal, hele, nejlepší na téhle nahrávce je právě to, jak jsou ty nástroje trochu rozjeté, takovým trochu zvláštním způsobem, a všem těm, kteří to mají naposlouchané v hlavě, to zkrátka nemůžeš udělat, aby to najednou v tomhle místě ladilo. To je prostě blbost a falšování historie.“
Těšit se lze i na další plastikovské edice, ještě do konce roku by měla vyjít další alba, ale také třeba záznam koncertu pořádaného 10. ledna 1997 ve Španělském sále u příležitosti dvacátého výročí Charty 77. Plastici spolu hráli poprvé po šestnácti letech, ovšem křepčícím vládním a politickým špičkám už jejich koncert tehdy pranic nevadil.