Flétna je pro mě jako klíč k utahování armatur, přiznává Ian Anderson

Do Česka se opět vrací britská kapela Jethro Tull. Tento týden odehraje postupně koncerty v Ostravě, Brně a Praze. O turné, padesáti letech na pódiu i o svých hudebních nástrojích promluvil při té příležitosti v rozhovoru s Evou Spáčilovou frontman a autor Ian Anderson.

Video Události v kultuře
video

Rozhovor s Ianem Andersonem

Rocková kapela Jethro Tull si od počátku bere inspiraci ve staré britské a keltské lidové hudbě, blues i klasice. „V době, kdy jsem začínal, byl veškerý materiál americké černošské blues. Pro mě to nebyl ten správný styl. Bylo to jako schovávání za fasádou, která neměla s mou kulturou nic společného. Jako bych měl na sobě bluesovou masku. V listopadu 1968 jsem ji sundal a začal hledat vlastní osobnost,“ popisuje Ian Anderson, jak pro sebe našel to správné hudební vyjádření.

Jethro Tull s ním v čele hrají už více než půlstoletí. „Některé věci zkrátka pokračují, a i když se mění, jejich základní esence zůstává stejná. Jako Boeing 737 – design z poloviny šedesátých let a dodnes s ním létáme. Jako raketa Sojuz, se kterou lidi cestují na mezinárodní vesmírné stanice. Vypadá skoro stejně jako ta, s níž letěl do vesmíru Jurij Gagarin,“ upozorňuje.

Hudební lekce nepotřebuje

Zapamatovatelný se stal Andersen svým nezvyklým „čapím“ postojem při koncertování – hraje na flétnu a přitom poskakuje na jedné noze. Svůj expresivní styl neopouští ani ve čtyřiasedmdesáti letech. „Není to něco, co bych musel trénovat, ale musím si být jistý, že to zvládnu. Neběhám maratony ani necvičím v posilovně. Místo toho mám dvě hodiny aerobiku na pódiu,“ dodává.

Fléten má celou sbírku. Nemusí si prý ale pořizovat nástroj za padesát tisíc dolarů, rozhodující při výběru je pro něj praktičnost. „Kdybych byl instalatér, tak bych tu měl patrně kufřík s nářadím a vytáhl bych klíč k utahování armatur a pak pilu na řezání trubek a taky pásku na jejich utěsnění,“ vysvětluje.

V hraní na flétnu je samouk. „Nemám žádnou školu, vlastně jsem v životě neměl jedinou lekci,“ přiznává. Nic z toho ale podle něho není důležité. „Když hrajete na flétnu sólo s rockovou kapelou za zády, nechcete nějaký pěkný, zakulacený, čistý zvuk, který se hodí spíš do klasického orchestru. Chcete sílu, chcete hutnost, chcete mít autoritu,“ domnívá se totiž.