„Se slzami v očích, s chvějícím srdcem zvěstujeme krajanům svým tuto neočekávanou, strašnou zprávu!“ začínal článek, jímž Národní listy 13. srpna 1881 pohnutě líčily požár Národního divadla z předchozího dne. Střechu a téměř celý interiér schvátily plameny i přispěním shody nešťastných okolností a organizačního chaosu, které by obstály i ve Formanově komedii Hoří, má panenko.
„Zalkej, vlasti! Veliké Národní divadlo shořelo!“ Chyběla totiž voda i hasiči
Lid český štědře přispíval na zdar Národního divadla, které mělo naplnit sen o samostatné české scéně. Do kasičky ovšem odsypal tisíce zlatých i císař František Josef I. Už roku 1852 zakoupil Sbor pro zřízení českého Národního divadla pozemek na nábřeží Vltavy, před definitivní výstavbou ale nakonec dostalo přednost Prozatímní divadlo.
Výhradně na českých prknech se tak mohlo hrát už o deset let později. A kvůli požáru „stálé“ budovy se tu hrálo nakonec déle, než bylo původně zamýšleno. Samo Prozatímní divadlo přitom v mezičase ohnivému kohoutovi také uniklo, když v březnu 1882 pod jevištěm vybuchly zásobníky plynu. Včasný zásah ale oheň zadusil včas.
Nakonec budovu dočasné scény pohltilo Národní divadlo až při přestavbě po požáru, jenž zasáhl nejen zlatou kapličku, ale rovněž v tu chvíli spálil jeden vlastenecký sen, který budoval národ sobě.
Místo signálu „hoří“ jen čára
Divadlo, ještě ne zcela dokončené, slavnostně otevřelo 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Na programu byla opera Libuše, kus o prorocké české kněžně napsal Bedřich Smetana přímo pro tuto příležitost, aniž tušil, že jeho dílo bude první českou scénu nakonec otvírat vlastně nadvakrát.
O dva měsíce později kolem šesté večer ucítil hasič Jan Kořínek na obchůzce divadlem kouř. V 18:37 telegrafem, jímž byla budova moderně vybavena, signalizoval na hasičskou centrálu v Karlíně, že hoří. Jenže ve stejnou chvíli zprávu o požáru vyťukával i strážník, který si také všiml, že se něco děje. Signály se navzájem vyrušily, a v centrále tak místo kódu Národního divadla viděli jen čáru. Když se nic nedělo, Kořínek volání za půl hodiny zopakoval, ale to už ze střechy Národního divadla šlehaly plameny.
„Hasiči vyjeli nakonec na hlášení požárního automatu z Poštovské, tedy dnešní Křemencové ulice, a teprve tam zjistili, co se stalo,“ popsal v roce 2011 počáteční zmatky hasičský historik (a dnes velitel Hasičského útvaru ochrany Pražského hradu) Radek Stránský v pořadu Z metropole.
Pohřeb krásného nadhasiče
Výjezd z karlínské základny se navíc zdržel, protože hasičům chyběli koně a sehnat ochotného majitele, který by jim zvířata půjčil, chvíli trvalo. Aby toho nebylo málo, nezanedbatelná část hasičského sboru (prý včetně těch, kteří měli dohlížet na zlatou kapličku) vyprovázela na poslední cestu „obecně oblíbeného nadhasiče Čeňka Diviše“.
„Krásný hasič“, jak se mu prý říkalo, kvůli nedořešeným milostným avantýrám spáchal sebevraždu. Pohřeb připadl zrovna na 12. srpna 1881.
Ze hry Krásný nadhasič aneb požár Národního divadla (Naivní divadlo Liberec)
Když pražští hasiči k Národnímu divadlu konečně dorazili, už se požár snažili dostat pod kontrolu jejich mimopražští kolegové.
Stříkačka by byla, uhlí došlo
Tím ale smolný zásah nekončil. Neslavný začátek mohla napravit nová chlouba pražského sboru. Z Anglie zakoupil koněspřežnou hasičskou stříkačku Shand, Mason & Co. První takový parní stroj v Praze znamenal významnou posilu, jak si ostatně sami hasiči ozkoušeli nanečisto jen pár hodin před osudným požárem. Jenže právě cvičení zapříčinilo další komplikace. Přes dvě další hodiny trvalo, než se stříkačka našla a podařilo se ji smontovat. A pak se zjistilo, že chybí uhlí.
Bez otopu ovšem nešlo pořádně „rozfajrovat“ kotel a bez rozpáleného kotle nešlo hasit. „Vypráví se, že běhali po partajích s putýnkami a sháněli uhlí,“ líčí tragikomickou situaci Arnošt Nezmeškal z Národního technického muzea. Ale stejně hadice nedosahovala až k hladině Vltavy, protože v řece, u níž Národní divadlo leží, kvůli tehdejším vedrům ubylo vody.
Málo vody, zamčená opona
A voda nechyběla jenom ve Vltavě. Ve snaze zabránit šíření požáru bylo totiž spuštěno kropicí zařízení nad jevištěm a byly otevřeny všechny hydranty v budově, což srazilo tlak vody a brzy vyčerpalo její zásoby. Naplnit se nemohly. Jakkoliv neuvěřitelně to zní, ve vodárně, která divadlo zásobovala, den předtím prasklo přívodní potrubí, takže byl problém s vodou i potřebným tlakem.
Snaha uvnitř budovy byla podobně marná. Železnou oponu, která měla chránit jeviště před ohněm, nešlo spustit. Bránilo v tom lešení, z něhož štukatéři dokončovali výzdobu. Aby jim nespadla na hlavu, byla opona navíc zajištěna řetězy. Když se s ní podařilo konečně trochu hnout, plameny už olizovaly hlediště. Snaživci z řad veřejnosti, kteří vběhli do divadla, aby pomáhali s hašením požáru, už jen přilili další olej do ohně chaosu.
Pomsta pražských Němců?
Druhý den Národní listy palcovými titulky na první straně hlásaly: Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!
„Národní naše velké divadlo, tato chlouba a časem jediná potěcha těžce zkoušeného národa našeho, tato práce a starost celých dvou pokolení, tento velkolepý pomník našeho národního znovuzrození – ó, zalkejte, kdož máte srdce české! – ono není více, ono je zříceninou!“ vyjadřovali redaktoři pateticky velikost ztráty pro Čechy.
Když se ve zjitřené atmosféře hledal viník, padla i domněnka, že požár je důsledkem třenic mezi pražskými Čechy a Němci. Důkaz pro to ale nebyl. Takovou souvislost naznačuje i kniha Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho náhod vydaná v roce stého výročí události. Napsal ji autor literatury faktu Miroslav Ivanov, který si rád vybíral jiskrnější témata z české historie. A zveřejnil také výsledky odborné expertizy, kterou sám zadal. A podle ní první scéna tak, jak nakonec rozhodl soud, vzplanout nemohla.
Neopatrní řemeslníci
Vyšetřování ukázalo na německé řemeslníky, kteří měli na zlaté kapličce připevňovat hromosvod. Dřevěné uhlí z kamínek na letování vysypali po skončení práce do okapového žlabu na střeše a zalili vodou. Nedostatečně uhašené uhlíky ale prý rozžhavily měděný okap, od něj chytlo dřevěné bednění střechy – a potvrdilo se názorně, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.
Devatenáctiletý zámečník Emil Jenisch a jen o pár let starší Vácslav Ziniburg ale nebyli zdaleka jediní, kdo onoho odpoledne před sto čtyřiceti lety v Národním divadle pracoval s otevřeným ohněm. Za viníky jsou nicméně označeni oni. Nebyli však exemplárně souzeni za zločin žhářství, vyvázli s přestupkem a spíše symbolickým trestem v podobě týdne vězení zostřeného dvěma půsty.
Zpráva výboru Sboru pro zřízení Národního divadla neopomněla ovšem jmenovat, že ke zhoubnému rozšíření požáru přiložila nemálo i zmatečná organizace a nedostatečná technika hasičů.
Ze spáleniště nechť povstane
Požár se podařilo zdolat až před šestou hodinou ranní. Svítání přineslo smutný pohled na budovu se zničenou měděnou kopulí, hledištěm i jevištěm. „Posuzujeme-li událost v kontextu možností té doby, je potřeba říci, že ten zásah se zdařil, protože požár se nepřenesl na další budovy,“ oceňuje Radek Stránský.
Současná železná opona Národního divadla
V interiéru se zachoval vestibul, foyer, lodžie a řada místností jako archiv, šatna a divadelní kancelář. Hasičům se také podařilo zachránit mnoho uměleckých děl. A co bylo pro české vlastence hlavní – sen o vybudování národní scény požár nezničil.
„Avšak z toho zármutku všeobecného nechať vyšlehne plamen nadšení po celém národě v obnovené síle a z toho rumu a spáleniště novým přičiněním, novými obětmi, vlastními silami našimi i bohdá pomocí země a státu nechať povstane nové důstojné Národní divadlo. Nezoufejme! Naopak, právě nyní mějme se zmužile k dílu a dokažme celému světu neumořitelnost našeho vlastenectví, naší oddanosti k národním zájmům. Národní divadlo bylo. Národní divadlo bude,“ hřímaly Národní listy.
Milion zlatých za 47 dní
Z popela se Národní divadlo vyhrabalo opět díky nebývalé štědrosti dárců. „Národ sobě“ zafungoval podruhé. První česká vzájemná pojišťovna vyplatila téměř tři sta tisíc zlatých, to ovšem zdaleka nestačilo. Národní sbírky ale vynesly větší obnos než za předchozích třicet let. Za 47 dní se vybral další milion zlatých, téměř doslova se na nový národní divadelní stánek složila půlka Prahy. I císař znovu přispěl.
Dobrému účelu posloužily také ohořelé trosky. Že je vše ztraceno, pochopili prý hasiči ve chvíli, kdy se podle jejich svědectví utrhla část lustru a poté se „za ohromného lomozu zřítil i strop. Ránu dopadu tohoto bylo slyšeti v širém okolí Prahy“. Torzo lustru bylo přetaveno na pamětní medaile, které se „na zdar Národního divadla“ prodávaly po třech zlatých. Objemný lustr, který nad hledištěm visí dnes, je kopií toho původního. Jen po rekonstrukci už byl, k úžasu publika, elektrický.
Do obnovy budovy se pustil architekt Josef Schulz. Žák Josefa Zítka, který ale na svou funkci architekta Národního divadla v roce 1882 rezignoval, přestože původně chtěl stavbu dokončit zdarma. Tak ho roztrpčily dohady s výborem, že do budovy postavené podle jeho projektu odmítl ještě někdy vkročit.
Kdykoliv se dotknete zdí, pamatujte
Za dva a čtvrt roku se zvedla nová (a výborem nechtěná) opona od Vojtěcha Hynaise a Smetanova Libuše podruhé otevírala opravené Národní divadlo. Opravené a také rozšířené o vedlejší budovy, včetně Prozatímního divadla.
Dopoledne, kdy scéna byla ještě bez slavnostního lesku, sezval předseda Sboru pro zřízení ND František Ladislav Rieger na jeviště umělce a zaměstnance divadla.
„Říkal: Pamatujte si, že toto divadlo budovala neslýchaná obětavost lidu,“ připomněl později v rozhovoru pro Československou televizi historik umění Václav Vilém Štěch, „a že kdykoliv se tu dotknete zdí, saháte na oběť nějaké vdovy nebo na peníze nějakého dělníka, který jakživ třeba toto divadlo neuvidí, poněvadž na to nebude mít.“