Rozsáhlou retrospektivní výstavu děl Viktora Pivovarova nabízí Národní galerie, v DOXu zase můžete vidět tvorbu Siegfrieda Herze, jenž žije více než deset let v izolaci, či Epose 257, který se vyjadřuje k informační přesycenosti. Čím vším chtějí aktuálně pražské galerie zaujmout?
Pivovarov v Národní galerii i umělec, který nedává rozhovory. Na jaké výstavy v Praze vyrazit?
Výstava Moskevská gotika v pražském Veletržním paláci ukazuje různorodé malby a kresby Viktora Pivovarova, původem ruského výtvarníka, který od osmdesátých let žije v Česku. Některé obrazy tu vystavuje poprvé. Nejdřív se snažil dostat mnoho témat do jediného obrazu, o pár let později maloval minimalisticky. Abstrakci střídá realismus, smutek groteska. „Já používám pokaždé jiný jazyk, protože potřebuji vyjádřit nějaký speciální obsah nebo speciální příběh,“ sděluje Pivovarov.
Styly střídá neustále, k oblíbeným tématům se ale vrací. Jen jiným způsobem. „V každé místnosti jsme se snažili navodit jinou emoci a jiný pocit ze způsobu, jakým jsou díla vystavena. To odráží různé postavy, které Pivovarov vytvořil, v různých časových úsecích,“ sděluje kurátorka Julia Tatiana Bailey.
Expozice ukazuje i dobu, kdy byl především ilustrátorem dětských knih, nebo chvíli, kdy se razantně mění jeho život. Přijíždí do Prahy a prožívá tvůrčí krizi. Pomohly mu vzpomínky na dětství nebo hovory s matkou. „On vlastně tyhle velice intimní vzpomínky na dětství kombinuje s takovou formou seznamu. Můžete si povšimnout, ty motivy jsou očíslované,“ prohlašuje Pivovarova dcera, kurátorka Máša Černá Pivovarová.
Ve Veletržním paláci jsou i díla, která Pivovarov ještě nikdy nevystavoval. Teď ve svém ateliéru dál pokračuje s tvorbou, sám na sebe má jen jeden požadavek, že obrazy musí být hravé. „Pro mě je to strašně důležitý, aby nebyl ten obraz nudný, aby byl veselý,“ míní. Už má hotové další pestrobarevné cykly, ty už se ale do výstavy v Národní galerii nevešly.
Z díla Viktora Pivovarova
Inspirace Godardem i Davidem Lynchem
Pražské Centrum současného umění DOX představuje na velké samostatné výstavě nazvané O lásce malíře, který doposud vystavil pouze tři obrazy. Odvážný projekt ukazuje poprvé veřejnosti tvorbu Siegfrieda Herze, českého výtvarníka, který žije v izolaci více než 10 let. Herz také neposkytuje žádné rozhovory.
Trvalo to dlouhých pět let, než se kurátorovi Otto M. Urbanovi podařilo na dálku přesvědčit umělce, že jeho dílo je výjimečné a mělo by být představeno veřejnosti. Autorovy psychologicky vypjaté portréty jsou často inspirovány antickou filozofií. Zrovna tak třeba Godardem či Davidem Lynchem.
„Jeho práce vyvolává u návštěvníků velmi silné reakce, protože díky té naší izolaci možná lépe pochopíme jeho dílo, které je velmi osobní, velmi intimní. Tak silnou citlivost a opravdovost v uměleckém díle nevidíte úplně často,“ sděluje Urban.
Dílo Empúsa II od Siegfrieda Herze
Dílo plné agrese a frustrace
V DOXu jsou součástí výstavy Vanitas i koláže vyříznuté z reklamních ploch. Výtvarník Epos 257 je vytvořil ze šedesáti billboardů. Upozorňuje tak na informační a konzumní přesycenost současného světa. Diváci do panoptika mohou vstoupit. Hlavní město Praha v současnosti spravuje přes 1500 reklamních ploch. Velká část z nich ale nemá platná povolení.
„To dílo je plné agrese a frustrace zároveň. Já jsem hodně frustrovaný z toho, jak veřejný prostor vypadá a jakým způsobem vypadají třeba umělecké realizace ve veřejném prostoru,“ říká Epos 257 s tím, že je ale téměř marné s tím bojovat.
Dílo Epose 257 vzniklo rozřezáním 60 billboardů
„Nedílnou součástí díla jsou vlastně ty vzniklé díry a ten symbolický pohled do krajiny, který reklamní nosiče zaclánějí. Několikrát jsem se zařekl, že už se těm billboardům nechci věnovat, ale vždy se k tomu nějakým způsobem vrátím. A vždy mám pocit, že to posunu někam dále. A říkal jsem si, že toto je pro mě takovým vyvrcholením,“ dodává výtvarník.
Kurátor výstavy Urban si nemyslí, že je relevantní otázka, zda taková díla mohou něco měnit. „Vstupovat nebo vytvářet umělecké dílo s tím, že něco měníte, je velmi ošidné. Já si myslím, že velikost těch projevů, které spojujeme s tvorbou Epose, je právě v tom, že výrazně pracují s uměleckou rovinou a že se jedná o výrazná umělecká díla,“ myslí si.
Olejomalby lidského těla
Výtvarník Josef Žáček se od malování společenských a politických stereotypů tematicky přesunul do intimní roviny. Výstava Surrogate v pražské Bold Gallery je o lidském těle. Olejomalby v černobílém spektru Žáček vytvořil v posledních třech letech. Autor nevystavuje často, naposledy se veřejnosti představil v roce 2017 v Galerii hlavního města Prahy.
Žáčkovy obrazy mají vždy jedno společné – každodennost. Od utečenecké krize nebo terorismu výtvarník přešel k malování zranitelnosti. Na lidské tělo nahlíží estetikou rentgenových nebo ultrazvukových snímků.
„Imitují skutečnost a vytváří odstup. Tento vědecký přístup a fragmentace těla jako organické hmoty ty obrazy oprošťují od soucitu,“ sděluje Žáček. Podle kurátora výstavy Radka Wohlmutha v sobě obrazy mají zakódovanou techničnost a odosobněnost, a proto fungují jako analýza společnosti či konkrétního jedince.
Žáčkovy monochromatické obrazy ovlivnil vizuální styl japonského kolektivu smíšených uměleckých disciplín Dumb Type, který se zabývá vztahem mezi tělem a technologiemi. „Je to hodně o zranitelnosti, citlivosti, prázdnotě. O přemíře informací, která po člověku jakoby stéká, protože si není schopen vybrat nic,“ uvádí Wohlmuth.
Digitální svět, kódy a sítě
Výtvarník Julius Reichel se představuje v pražské Karpuchina Gallery. Prezentuje práce, které vytvořil během pandemie, tedy za posledního tři čtvrtě roku. Na první pohled to jsou až infantilně naivní malby, Reichel jimi však reflektuje digitální svět, ale i ten ve vesmíru nebo starověký.
„První věc, na kterou reaguji, je mimozemský život. Další reakce je odmala fascinace egyptskými stélami a mayskými stélami. A zaznamenávání událostí pomocí nějakého memu,“ uvádí Reichel, v jehož tvorbě se promítají i kódy a sítě.
Tapiserie v suterénu galerie připomínající prostor chrámu zase odkazují k tématu recyklace. Vznikly ze starých svetrů a džínů. Práce vznikaly loni v létě v jihočeském ateliéru.
Z výstavy Juliuse Reichela