Alba Vandy Kavkové, Jaroslava Erika Friče a kapely Dvouletá fáma, jež nedávno vyšla, jsou hudebně sice každé jinde, jedno však mají společné: autentickou výpověď a také osobitý přístup jak k hudbě, tak textu.
Recenze: Vývar ze života, kohout piv a smrt jako stéblo trávy
Začněme dámou – Vanda Kavková má za sebou relativně bohatou hereckou dráhu, mimo jiné v HaDivadle či v Huse na provázku, možná i proto je její debut Vývar tak vyzrálý. Jistě, spojila se se zkušenými hudebníky, kteří jí na desku napsali i hudbu, samo o sobě by to však nestačilo – tím nejdůležitějším vkladem jsou Kavkové texty, popisující střízlivě, o to však autentičtěji, jak sama říká, „skutečně závazný a vyvíjející se vztah dvou, místy tří i více vzájemně propojených lidí“.
„Láska, láska, láska je ráj / A ty nám, muziko, vesele hraj / Střed hutný a vypečený kraj. Tlustý krajíc. Ty lásko zraj,“ zpívá například v úvodním Rodinném stříbře, písni začínající lehce šansonově, ovšem v pozadí slyšíme zvuky jakoby zvonů i abstraktní hluky, které vše relativizují, nemluvě o ne zrovna rozjuchaném hlase a jeho odpovídání.
Píseň přechází plynule do druhé, Válka a mír, opět zajímavě, tedy s mírou a citlivě aranžované a opět s velice osobním textem: „Jsme ve válce. Tak urči datum. / Když už dáváš ultimátum. / Jsme ve válce. Na bitevním poli. / Proč ta slova tak strašně bolí?“. Jak vidno, Vanda Kavková má dar výstižně, několika slovy, pojmenovávat celé situace, i s tím vším nevyřčeným. A to platí pro celé, nebojím se říci, vynikající album.
Z dálky mává kohout piv
Druhá z desek – Z dálky mává kohout piv – skupiny Dvouletá fáma přináší koncertní nahrávku z 23. března 1989 z žižkovské Chmelnice, tehdy útočiště všech pololegálních, polozakázaných kapel. Skupina byla tenkrát ve vrcholné formě a hrála zvláštní, jakýsi free rock, s inspiracemi jak z nové vlny, tak třeba z jazzu či improvisingu, v každém případě pak velice neučesaný.
Dvouletá fáma přitom vystupovala pouze ve dvou: kytaristu Martina Vika doplňoval bubeník Zdeněk Konopásek, později se přidal basista Josef Matoušek. Aniž bych chtěl jakkoli umenšovat vklad hudebníků, rozhodující ingrediencí byl zpěvák a amatérský herec Radomil Uhlíř. Muž impozantní postavy, hlasu, především však nespoutaný živel a autor stejně tak nespoutaných textů, pracujících s volnými asociacemi i vtipnými pointami a ostrými šlehy na adresu snobů a hlupáků.
Píše-li v průvodním textu Zdeněk Konopásek o společné lásce ke Captainu Beefheartovi, má pravdu, jak hudebně, tak textově. A přesto byla hudba Dvouleté fámy naprosto jedinečná a osobitá, jak je ostatně slyšet i z překvapivě dobře znějící nahrávky – jejího vydání se Uhlíř bohužel nedožil, zemřel vloni 15. dubna.
Z Dálky Mává Kohout Piv
A smrt je stéblo trávy
Posmrtné je i třetí album s názvem A smrt je stéblo trávy brněnského básníka, neúnavného organizátora kulturních aktivit a vydavatele Jaroslava Erika Friče, který odešel také před rokem, 24. května. Ve Fričově diskografii je pátou položkou a podobně jako u předchozích titulů i zde je hlavní důraz na Fričově poezii, jíž je sám výtečným interpretem.
Frič, ročník 1949, byl pochopitelně ovlivněn americkou beat generation, tuto inspiraci ovšem pasíroval přes vlastní, osobitě podávané zážitky a také velice niterné projevy víry. Byl ovšem na hony vzdálen nějaké agitaci, mluvil-li či psal o víře, o Bohu, bylo to vždy velice intimní, neagresivní, naprosto tolerantní. Napadá mě v té souvislosti Bohuslav Reynek (v kontrastu třeba k Janu Zahradníčkovi), mistři prominou.
Fričovo album nabízí záznamy autorského čtení z roku 2006, ale i vystoupení s hudebníky, kteří jej vždy velice citlivě doprovázeli, ať již to byl violoncelista Josef Klíč, nebo Honza Bartoň a Vítězslav Holata.
Pomohu si – rád – slovy ostravského básníka Petra Hrušky o Fričových dlouhých básnických skladbách. „Sálala z nich hrdá a nekončící hořkost,“ píše Hruška, „nad stavem našeho světa ohroženého zánikem. Světa, který se stále více propadá do otupělé konzumní marnosti a hrabivosti, stále více se vzdaluje tomu, z čeho byla jeho duše stvořena – z tajemství víry, pokory a lidské blízkosti. Ozýval se v nich stesk toho, kdo ví, že hodnoty, pro něž byl stvořen, málokoho zajímají, ale který také ví, že jenom kvůli všeobecnému nezájmu se jich nelze zříci. Ty básně připomínaly, že člověk možná bude muset přijít o všechno drahé, ale není nepodstatné, jakým způsobem o to přijde. Jestli se zaprodá všeobecnému úpadku, skepticky rezignuje, ustrašeně zmlkne, nebo zůstane do poslední chvíle v klidném a hrdém trvání na tom, čemu věří a co miluje.“
A smrt je stéblo trávy
