Matthias se s Maximem přátelí od útlého dětství. Jsou kamarády, kteří spolu sdílí téměř vše. Jedno tajemství tu ale je a skrývá ho především Matthias před sebou samým. Co se stane s přátelstvím, které samo sobě lže, zkoumá kanadský režisér Xavier Dolan ve svém novém filmu Matthias a Maxime. Snímek je osobnostní poutí k uvědomění si vlastních citů. Film zakončil minulý týden pražskou část queer filmového festivalu Mezipatra a zároveň vstoupil do české kinodistribuce.
Recenze: Stačila by láska. Matthias a Maxime prožívají citlivý, ale předvídatelný milostný příběh
Režisér a scenárista v jedné osobě Xavier Dolan přichází s klasickým (až předvídatelným) příběhem transformace přátelství do milostného vztahu. Na tomto tématu ho nicméně zajímá především niterný prožitek obou titulních hrdinů. Film nemá jasného protagonistu. Většina lidí by asi nominovala postavu Matthiase, který dostává více prostoru a je to také on, kdo si musí projít nutnou změnou. Nicméně stejně niterně pozoruje režisér i postavu Maxima, upřímného a citlivého kluka. Snímek je zajímavý mimo jiné i tímto rozložením sil.
Ambivalentní charakter vedle klišé
Kamarádi z dětství spolu tráví spoustu volného času. Na jednom večírku slíbí, že si zahrají ve studentském filmu. Až později se dozvědí, že klíčovou je pro příběh líbací scéna. Na rozdíl od Maxima, jenž reaguje klidně, se Matthias nejdříve rozzlobí, až když si uvědomí, že se vzteká příliš, natáčení se podvolí. Od tohoto momentu se pro něj vše mění.
Pro Maxima se převrat nekoná. Je zjevné, že on si je svých citů dávno vědom, nemá co ztratit, navíc se za pár týdnů stěhuje do Austrálie. Litovat ho divák může nicméně pro mnoho jiných věcí, mimo jiné kvůli pigmentové skvrně na obličeji či věčným bojům s nesvéprávnou matkou, která se svému synovi střídavě vysmívá a střídavě mu podlézá.
Všechny tyto zkušenosti dělají z Maxima úžasně ambivalentní charakter. Na jednu stranu se sebou neustále bojuje (pro výše zmíněné důvody), na straně druhé je (pro druhé) zosobněním klidu a upřímnosti. Maximův osobností boj je radost sledovat i díky minimalistickému projevu jeho hereckého představitele, jímž je sám režisér Xavier Dolan.
Zato postava Matthiase (Gabriel D’Almeida Freitas) působí jako klišé. Úspěšný, pohledný právník, s pečující matkou a trpělivou přítelkyní tvrdohlavě odmítá své pocity a bezohledně ubližuje svému okolí, v důsledku i sám sobě.
Dolan se svou novinkou zjevně snaží o psychologický film, v tomto směřování postava přítelkyně Sarah působí poněkud rušivě. Pro příběh by bylo mnohem zajímavější, kdyby u Matthiase neřešil uvědomění si homosexuality, ale prostě uvědomění si lásky. Vynecháním Sarah by se pozornost zaměřila čistě na Matthiasovu niternou cestu k prozření, že miluje někoho, koho má roky vedle sebe. To by jako nosné téma stačilo, obzvlášť ve zručné režii vnímavého Dolana.
Opakování není na škodu
Pokulhávající scénář vynahrazuje jeho citlivé režijní ztvárnění. Dolan používá několika opakujících se motivů, aby jemně naznačil osobní prožitek hlavních postav. Například důsledné střídání ruční a statické kamery, které rozlišuje mezi emočně vypjatými chvílemi a mezi situacemi, kdy se naopak emoce nevíří.
Dolan také opakovaně snímá své postavy přes okno. Jednak tím v divákovi vyvolává pocit jistého voyeurství, tedy že pozoruje něco výsostně intimního, a jednak opakováním takových záběrů kopíruje vývoj vztahu mezi protagonisty.
Vícekrát se tvůrci rovněž uchylují k rytmičtějšímu střihu. Například ve scéně, kdy se Matthiassovo ranní plavání stává metaforou jeho vnitřního boje, který prožívá po natáčení zmíněného filmu s Maximem. Dolan střídá velké detaily se záběry z ptačí perspektivy, graduje plavecké tempo i doprovodná hudba, dokud Matthias zcela vyčerpaný nedosáhne břehu. Neustále se vrací i klavírní doprovod odkazující na vnitřní prožitek hrdinů. Funguje navzdory všem současným trendům, které ve filmové hudbě vedou spíše k využívání drásavějších, realistických tónů elektrického zvuku.
Zjednodušeně řečeno se dá říci, že Dolan kombinuje klasické filmové postupy s lehce inovativními metodami. Důsledným dodržováním tohoto konceptu potvrzuje (tak jako v jeho snímku Je to jen konec světa), že je tvůrcem s talentem pro minimalistické zobrazení vnitřního prožitku. Slabinou jeho nejnovějšího titulu nicméně zůstává předvídatelný příběh směřující k příliš „americkému“ konci.
