Marvelovské filmové universum se rozrůstá o další a s ohledem na komerční úspěšnost franšízy zdaleka ne poslední dílo. Druhého sólového dobrodružství se teď dočkal Spider-Man s tváří Toma Hollanda, jenž po těžkopádné epice Avengers: Endgame nabízí zábavný letní oddech, který snová jak slušnou středoškolskou romanci s komediálními odstíny, tak vtahující akci. A návštěvou Prahy dělá radost tuzemským fanouškům.
Po událostech filmů Avengers: Infinity War a Avengers: Endgame, během nichž padoušský Thanos nechal zmizet polovinu živých bytostí, což superhrdinský tým Avengers nenechal být jenom tak, si Peter Parker alias Spider-Man chce odpočinout.
Jeho třída odlétá na výlet do Evropy, kde plánují navštívit Benátky či Paříž, a on nechce cestu propásnout, zvlášť když mu dává možnost sblížit se se spolužačkou MJ. Když se vám ale snaží dovolat Nick Fury, protože planetu ohrožují obří elementálové, nelze dělat nedostupného navěky.
Vítaný oddech představuje Spider-Man: Daleko od domova každopádně pro diváky; přestože v něm ještě rezonují některé tragičtější prvky minulých marvelovských snímků, aktuální díl se neutápí v depresi ani složitých úvahách a naplňuje představu svěžího letního blockbusteru.
Superhrdina ze školních lavic
U režie zůstal Jon Watts, jehož předchozí spider-manovský kus s podtitulem Homecoming vyčníval hlavně věrností středoškolské nátuře titulní postavy. Od tohoto přístupu se neodklonil ani teď, i když opuštěním školních chodeb dává protagonistům volnější pole, které jen místy hraničí s trapným humorem podobných amerických výletů na starý kontinent à la Eurotrip.
Většinu času si snímek naštěstí udržuje sympaticky vtipnou tvář, která má zase oproti jiným podobným komediím s obyčejnými lidmi tu výhodu, že se do situačního humoru zaplétá postava, která kromě svých hormonů řeší i tajnou superhrdinskou identitu a ohrožení světa.
Samozřejmě Watts není žádný velký vizionář, není jako Sam Raimi, který ze Spider-Mana udělal na začátku tisíciletí filmovou ikonu, takže jeho film dost často zůstává při zemi víc, než by se v přeplněném komiksovém žánru slušelo.
Scénář dua Chris McKenna a Erik Sommers, které se podílelo už na minulém Spider-Manovi nebo nové verzi Jumanji, ke všemu dělá tu chybu, že hlavní postavě nedopřává charakterový vývoj přesahující ponaučení, že nemá slepě věřit cizím lidem. Jako zázrakem ale film naštěstí dokáže bavit i bez toho, snižuje si ovšem šance na to, aby se stal nezapomenutelným.
Pavoučí muž na Karlově mostě
Minimálně čeští diváci si ale tenhle díl Spider-Mana zapamatují i proto, že zase jednou velký hollywoodský blockbuster využil kulisy Prahy, ba co víc, přiznává, že to je tuzemské hlavní město, ačkoliv se v něm záhadným způsobem objevilo liberecké náměstí. A i když se na tuzemské herce nedostalo, čeština zazní aspoň prostřednictvím moderátora České televize Michala Kubala, který o abnormální aktivitě v české metropoli informuje v televizním vysílání.
Ústředního hrdinu tradičně formuje i jeho padouch, což je v případě Daleko od domova komplikovaná věc. Zmínění elementálové totiž nejsou hlavní hrozbou a skutečného zloducha snímek skrývá. Jeho odhalení někde v polovině příběhu však nemá daleko k otřepaným monologům antagonistů, kteří se musí vypovídat ze své motivace a křivd. A svou image už dál moc nezlepší. Co do působivosti a barvitosti charakteru jednoznačně zaostává za postavou Adriana v podání Michaela Keatona z Homecoming.
Silnou stránkou se díky novému protivníkovi alespoň stávají některé akční pasáže, které podobně jako třeba v Doctoru Strangeovi nebo Ant-Manovi přestanou brát ohled na realitu a ve spletitých iluzích budují psychedelicky nápadité situace.
A pokud jsem zmiňoval, že titulní superhrdina nemá příležitost se nějak posunout, je paradoxní a zároveň příznačné pro marvelovskou franšízu, že zcela zásadní a dějotvorné momenty film odsouvá do dodatečných scén v titulcích naznačujících další dění. To je jednoznačně nešvar, který podkopává význam hlavního příběhu. Raději příště víc myslet na přítomnost než na budoucnost. A řídit by se tím u Marvelu neměl jenom Spider-Man.
