Nejsem Rain Man s neobyčejnými schopnostmi, říká Denise Linkeová, německá novinářka a spisovatelka, které byl ve 22 letech zjištěn Aspergerův syndrom a o tři roky později ADHD. Kvůli předsudkům vůči lidem s těmito poruchami napsala knihu Dost dobře nenormální aneb Můj báječný život s autismem a ADHD, která nyní vychází v českém překladu. Rozhovor pro Události, komentáře vedl Jakub Železný.
Četl jsem článek na stránkách Goethe-Institutu, kde je citován jeden váš příspěvek na internetu: „Dovolte mi, abych se představila: Denise Linke. Novinářka, spisovatelka, mám ADHD a trpím autismem… ehm, pardon, neobyčejnými schopnostmi!“ Neobyčejné schopnosti. Zkuste nám je popsat, prosím.
Speciální, neobyčejné schopnosti, to je něco, co se často spojuje s autismem. Často se zaměňuje autismus se specifickými zájmy autistů. Ale já musím říci, že nemám žádné speciální nadání, nemám žádné specifické schopnosti.
Bojujete s předsudky, konkrétně s obrazem, který si lidé udělali o autistech po zhlédnutí slavného oscarového filmu Rain Man s Dustinem Hoffmanem? Musíte vysvětlovat, že neumíte geniálně počítat karty?
Ano. Jediný člověk, kterému to nemusím vysvětlovat, by byl můj učitel matematiky. Ten to věděl. Ale je to velmi častý předsudek, že jsme geniální na matematiku nebo na počítání karet, že můžeme jít s někým do kasina a tam mu pomoci vyhrát. Ne, tak to není.
Když vám byly diagnostikovány Aspergerův syndrom a ADHD, jaké byly reakce vašeho okolí, jak jste se s tím vyrovnávala?
S mou maminkou to bylo trochu složité. Mamince jsem to řekla jako první a ona si dělala výčitky, že třeba zanedbala něco ve výchově. Jako kdyby to nebylo vrozené, ale třeba chyba výchovy, že mě neměla dost ráda, málo objímala a tak dále. Ale potom pochopila, že je to nesmysl, že je to genetická záležitost a že to nemá nic společného s její láskou. Někteří lidé říkali: „To nic není, ty diagnózy jsou nesmysl, vždyť tě známe dávno, ty nemáš autismus.“ Ale vlastně už to všichni přijali.
Dokáže se zdravý člověk vcítit do vaší kůže? Dokáže si to představit, když mu dáte nějaké vodítko, anebo to podle vás vůbec není možné?
Myslím, že je to možné. Domnívám se, že určité součásti autismu má mnoho lidí. Někoho ruší, když se mluví příliš nahlas, někdo jiný je unavený, vyčerpaný. Člověk si musí představit, že my trpíme tímhle, ale v mnohem větší míře. Představte si situaci, kdy jste vystaveni velmi vysokému hluku déle, než to snesete, ať už je vaše hranice jakákoli. Pak si asi umíte představit, jak se cítím.
Jak těžký je pro vás tento rozhovor, který spolu právě vedeme? Jste v cizí zemi, byť v zemi přátelské, každý mluvíme jiným jazykem, máte tlumočení v uchu. Jak komplikované to pro vás je?
Je to velmi těžké a náročné. Myslím, že náročné by to bylo pro každého, ale pro mě je to velice namáhavé. Dneska cestuji už od rána. Měli jsme křest knihy, zítra mám další schůzky a je to pro mě velmi náročné, ale už jsem se naučila to vydržet. Musím hodně spát. Měla jsem teď dva dny plné schůzek, tak potom další týden musím pořádně spát, protože jinak by to nešlo. Jinak by se mi zdálo, že zvuky jsou stále hlasitější, světlo stále intenzivnější, prostě už by to nešlo.
Dovolte poslední otázku. Proč jste napsala tu knížku, která teď vyšla i v českém překladu?
Pro mě bylo velice důležité zaprvé to, aby se lidé, kteří se s tím tématem ještě nesetkali, o něm něco dozvěděli. Věřím, že ta kniha je pro čtenáře docela zábavná. A zadruhé jsem chtěla, aby lidé, kteří se s tím tématem už setkali, pochopili, že existuje více lidí, kterým se vede takhle a že se s tím dá docela dobře žít, že to má i pozitivní aspekty. To jsem chtěla zdůraznit, že takový život stojí za to žít.
Redakčně kráceno. Celý rozhovor ve videu v úvodu článku.
