Je umělá inteligence schopná produkovat nelogické emoce? Je možné do ní implantovat vědomí, duši nebo nějaký jiný transcendentálně ztopořený orgán? A je možné vzít právě tohle z mrtvého Johnnyho Deppa, nahrát to do počítače, poslat dál po internetu a způsobit tak kyberkatastrofu galaktických rozměrů? Jestliže jste si na všechny tyto otázky právě odpověděli „ano“ – jděte do toho!
Čeká vás tu geniální vědec Will, který věří, že umělá inteligence je schopná emocí a člověk, jehož intelekt se již tisíce let nemění, ji potřebuje, jestliže se má dostat o něco dál. A spolu s ním se zjevuje transcendence (Emmanuel Kant by měl radost) jako něco, co překračuje hranice smyslové skutečnosti, ale možná i hranice, za které by už člověk raději neměl zacházet. Někteří si ale myslí, že je to spíš singularita, která řádí v černé díře, nebo jako bod Omega označuje nejvyšší stupeň jakkoli kumulované inteligence, k němuž směřuje nekonečná evoluce.
Ale je i pár kyberaktivistů, kteří jsou militantně přesvědčeni, že by na tohle všechno měl Will hodit bobek a přestat si hrát na Boha (který je koneckonců vlastně také transcendentální), a tak do něj napálí kulku napuštěnou pro jistotu radioaktivním plutoniem, což jeho život sice razantně zkrátí, ale jeho experiment radikálně akceleruje. V tuhle chvíli jsem ovšem přesvědčen, že už je i hodně těch, kteří hlasitě říkají, dost už bylo pseudointelektuálních keců, pojďme na věc a řekněme si, o čem že to vlastně je. A v tom je právě ten problém!
Čím větší očekávání, tím větší zklamání?
Ono to totiž není zas až tak úplně jasné, protože se mi nechce prvoplánově říci, že o nebezpečí nezvládnutých nových technologií, protože tohle (při všech výhradách) rozhodně není prvoplánový film. Ostatně to vyplývá i z jeho velkoryse rozkročeného žánrového mixu, který osciluje mezi high tech sci-fi thrillerem, kyberromancí, zombie movies a environmentální agitkou, která chce Zemi očistit od všeho sajrajtu a zachránit tak nejrůznějšími zplodinami pokaněné lidstvo.
No naložil si toho debutující režisér Wally Pfister skoro víc, než dokázal unést, zřejmě v domnění, že to ustojí, když je za ním produkce v jeho branži zkušeného kámoše Christophera Nolana. Kameroval mu totiž vlastně všechny jeho pecky (od Insomnie, přes Batmana až po Temného rytíře) a vysloužil si za to pod jeho vedením také Oscara za kameru akčního sci-fi thrilleru Počátek.
A právě tohle spojení, svázané se solidním rozpočtem, který navzdory tomu, že se s ním hýbalo, nešel pod sto milionů dolarů, nastolilo megaočekávání, které se stalo pro Transcendenci osudným. Znáte to, když se těšíte na bombu a dostanete „jen“ slušnou, vcelku chytrou a zajímavě obsazenou žánrovku, máte obvykle poněkud přehnaný pocit, že vás vzali na hůl, a abyste si ulevili, dáváte to hodně nahlas najevo.
Tohle očekávání bylo ostatně na místě, a to nejen díky Nolanově producentskému dohledu, ale také proto, že výchozí zápletka o tom, jak lze nahrát duši (nebo co?) do počítače a stát se temným vládcem internetu, rozhodně není blbá a příliš ohraná a navzdory tomu, že se tu nevygeneroval žádný nový Matrix, je i dostatečně postmoderní a cool. Jenomže když posadíte i tak zkušeného kameramana (vyškoleného Nolanem) poprvé do režijního křesla, nemůžete od něj čekat zázraky. Obzvlášť když připravuje záběry podle poněkud „anemického“ scénáře dalšího, ale navíc výraznější praxí u filmu nedotčeného debutanta Jacka Paglena.
Nelpěte na detailech, jinak…
Užít si Transcendenci znamená nenimrat se moc v technických detailech a místy pochroumané logice, transcendentálně přesáhnout tyhle „prkotiny“ a nechat se bezstarostně unášet představou, proč by tohle všechno vlastně nemohlo být za nějaký (dohledný) čas docela dobře možné. S takovýmto přístupem si tuhle zvláštní sci-fi, natočenou podle divného scénáře začínajícím režisérem, který je především kameramanem, můžete docela užít. A nezaskočí vás, že navzdory jeho základní filmové profesi se tu netlačí přece jen o něco více na vizuál a herci někdy nevědí, co a v jakém formátu mají vlastně hrát.
Nechci ze sebe dělat zbytečně skromného, ale mě nijak zásadně neuráželo, že experiment s přenosem lidského vědomí na síť vyšel, virtuální Johnny Depp (kterého si v reálu zrovna moc neužijete) se chytře prodychtil na celosvětový internet a začal si vyrábět armádu hybridů a makat na sebe. Kyberaktivisté z RIFTu z toho měli bobky a pro změnu začali dělat všechno pro to, aby mu zatnuli tipec, zatímco tajné služby se smrskly na agenta Cilliana Murphyho, jehož role spočívala ve snaživém běhání za nestorem vědců Morganem Freemanem, který chodí světem v černých brýlích a trousí varovná moudra.
Pravda, kromě přes koleno naroubované ekologické pointy mě trochu prudila i Willova dvakrát nezáživná žena Rebecca Hallová, která mu nejdříve statečně pomáhala, ale pak se nechala (ve chvíli, kdy našel trojrozměrnou cestu, aby si na něj konečně mohla i sáhnout) jen tak ukecat, že tohle už vlastně není on, zavirovat jen vlažně charismatickým, ale včas prozřevším kámošem z laborky Paulem Bettanym a jako pěkný hajzl se podílela na finálním podrazu, který nakonec vedl k totálnímu blackoutu. Zní to všechno pravda trochu šíleně a dílem možná i nesrozumitelně, takže to snad ani nelze vydávat za spoiler, ale věřte, že nějak takhle to proběhlo, a přesto to drží docela pohromadě. Je ovšem pravda, že když do toho začnete házet vidle, poměrně snadno to rozhodíte.
Geniální omyl
Transcendence rozhodně není žádná akční a tempařská pecka a vykostit a zadupat jí do země z hlediska technických reálií a formální logiky je vcelku snadné (ale co je snadné, bývá někdy i laciné). Není sice dvakrát šťastně napsaná, je spíše vlažně (ale bez viditelných hrubek) odrežírovaná, podepsalo se na ní, že byla několikrát pozastavená a přepisovaná, a elitní casting tu pracuje bezchybně, jen v něm chybí vrcholy, které by s vámi zacloumaly.
Ale docela chytře nakládá s tezí, která překvapivě platí již nějakých dvacet tisíc let (od doby kromaňonců, kteří byli tehdy vrcholem evoluce), totiž že lidé se vždycky nejvíce bojí neznámého. Je vlastně postavena na geniálním omylu, kdy člověk místo umělé inteligence vytvořil dokonalou kopii té svojí. A ta se potřebuje nasytit energií a také veškerým lidským věděním a vědomím, protože bude chtít růst a expandovat – protože bude chtít víc! A to může být průšvih, jehož hranice je těžké odhadnout.
Tohle sice nastoluje atmosféru reálné hrozby, ale zároveň je to inspirativní a fascinující (tedy pokud někdo nezapomene zdrojový kód, kterým to lze vypnout). Takže se na klasický formát natočené Transcendence zase nemusíte tolik bát. Zklamání roku je to hlavně pro ty, kteří očekávali bombu roku. Předpokládaná megasci-fi se tak sice nekoná a ambice byly větší, nežli možnosti, ale je to chytré (když nebudete přehnaně přemýšlet, kde to nejlíp načít) a koukatelné (když sem tam přimhouříte oko). Takže nenašel by se někdo, kdo by se nechal dobrovolně uploadovat?
TRANSCENDENCE. USA 2014, 120 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Wally Pfister. Scénář: Jack Paglen. Kamera: Jess Hall. Hudba: Mychael Danna. Hrají: Johnny Depp (Will Caster), Rebecca Hallová (Evelyn Casterová), Morgan Freeman (Joseph Tagger), Paul Bettany (Max), Cillian Murphy (Buchanan). V kinech od 17. dubna 2014.
