Bartošová, vibrátory, prsa finalistky České Miss! Už dnes večer! Tahle sestava by snad mohla ke čtení tohoto článku a především 16. dubna ve 20:00 na „intelektuálskou“ Dvojku přilákat všechny, které na dokumentu Dělníci bulváru zajímá spíš druhá část názvu. Záleží na každém, jestli bude sledovat šokující „snímek, kterého se bojí celá branže“, jak na něj poutá „hvězda“ filmu Pavel Novotný, anebo opatrný „vhled do prostředí lidí vytvářejících vlivný bulvární server“, jak popisuje svůj počin režisér Vít Klusák.
Odpověď na to, proč si po dokumentech o automobilce, která ohrozila nošovické zelí (Vše pro dobro světa a Nošovic), nafouknutí a splasknutí marketingové bubliny (Český sen) nebo tykadlovém happeningu za svobodu občana (Dobrý řidič Smetana) - poslední dva jmenované snímky natočil spolu s Filipem Remundou - vybral jako téma zrovna bulvární média, má poměrně jasnou. Protože jsou nesmírně vlivná.
Navíc mu stejně jako předchozí dokumenty dává možnost konfrontace se systémem (ve výše vybraných příkladech: s tržním, reklamním a politickým), i když tentokrát s menším prostorem pro občanskou angažovanost, o niž se Klusák (s Remundou) svými filmy snaží. V případě bulváru je to systém mediální, který zasahuje prý až dva miliony čtenářů denně. A to už je spojeno s řádnou mocí, tím pádem i jejím zneužitím.
Dělníci bulváru jsou součástí dokumentárního cyklu Český žurnál, jehož první sérii Česká televize odvysílala loni. Ohlíží se za uplynulým rokem a tématy s ním více či méně těsně spojenými - a to mnohdy pohledem přiznaně neobjektivním. Bylo by ovšem od Klusáka značně naivní, neřkuli lacině prvoplánové, kdyby chtěl téma bulváru uchopit prvním způsobem, jaký se nabízí - tedy jako vyhrocený střet intelektuála, (který sleduje Dvojku a) který si po vyslovení slova bulvár běží vypláchnout pusu mejdlem, s novinářskou žumpou.
V Dělnících bulváru je spíš (o pochopení se snažícím) pozorovatelem - přestože jeden z „objektů“ Olga Štiplová, jež „chce na tom světě, který je vlastně o ničem, najít něco krásného“, tvrdí, že byl inscenátorem některých situací, a přestože dokument prokládá ilustračními vsuvkami (záběry na pouťové atrakce či vrnící vibrátory), ironizující slova Pavla Novotného, že bulvár přece dělá jen zábavu.
Šéfredaktor jednoho z nejčtenějších bulvárních serverů je hlavní hvězdou dokumentu a hlavním Klusákovým „protivníkem“. Snímek sleduje především jeho, případně jeho redakci, do žádných jiných bulvárních médií se kamera nedostala. I když se dá celkem neomylně předpokládat, že se v ničem od tohoto „vzorku“ v zásadě neliší. Věřit, že bulvární pozlátko není falešné, je jako věřit na Ježíška - málokoho asi překvapí (natož udiví), že vztah mezi tzv. celebritami a redaktory je jako vztah hostitele a parazita (k němuž ho připodobňuje Klusák), přičemž obě strany jsou zároveň obojím, nebo že umět prodat a umět se prodat je v šoubyznysu talent důležitější nad ostatní (riziko jojo efektu u slávy je ovšem téměř zákonité).
Novotný mluví bez obalu o tom všem, naprosto o čemkoli vlastně - jak zaprodal svého tátu (baviče Petra Novotného) nebo čím si může misska zajistit lichotivý článek. Nezastírá, že není třeba řešit nějaké morální hodnoty (což prohlašuje v démonicky nasvíceném klubu), když jde o prachy, a že o nic jiného až tak moc ani nejde.
Nevykolíkoval si prý žádné hranice - pustil kamery do bulvárního zákulisí i do svého soukromí, bylo tedy na Klusákovi, aby hranice stanovil on. Jenže téměř všechny jeho snahy Novotný válcuje - tvrdí sice, že si ve své upřímné zpovědi nemohl vůči dokumentaristovi dovolit žádnou stylizaci, ovšem jeho naprostá upřímnost právě stylizace být může. Jestli opravdu je, ví jen on, rozhodně ho Dělníci bulváru z koně nesesazují.
Klusákovy pokusy dostat se pod kůži „hvězdě svého oboru“ přes soukromí (které je slabinou snad každého, a proto také oblíbeným bulvárním terčem) sklouzávají po Novotného „poker face“, nezničitelné vstřícnosti a omílaném pragmatismu (já nemám ambice svět měnit, chci vydělat), čímž mimo jiné ukazuje, že bulvární zábavou, jakkoli pokleslou, nemůže lidi krmit žádný pažout.
Zároveň je chodící reklamou na svá vlastní slova, že poptávka je dnes především po společenské provokaci a nepřijatelnosti. Toho se divákům v Dělnících bulváru dostane vrchovatě (ó hrůzo!), v té méně nápadné části pak poučení, že bulvár je manipulativní, nikdy nespí a jako každá legrace něco stojí (a v penězích se tyhle účty neskládají).
Ve čtvrtek 17. dubna od 11:00 můžete Dělníky bulváru probrat s jejich režisérem Vítem Klusákem na chatu.
