Nové album písničkářky Radůzy je poctou autorům táborových písní a indiánských příběhů. Vrací se na něm i do vzpomínek na dětství, kdy jezdila s rodiči trampovat. Desku Muž s bílým psem doplňuje také zpěvník, audiokniha a povídka z Divokého západu, kterou Radůza napsala a která vše propojuje do jednoho příběhu, jak je u písničkářky zvykem. Novinku posluchačům představuje během podzimních koncertů po celém Česku, přiblížila ho i v rozhovoru pro Události v kultuře.
Radůza trampuje na Divokém západě. Společnost jí dělá Muž s bílým psem
Rozhovor s Radůzou: Nová deska je především vzpomínka na rodiče (zdroj: ČT24)
Nemusí mít člověk toulavou duši, aby mohl psát trampské písničky?
Jako dítě jsem jezdila trampovat s rodiči do osady, jezdila jsem i jako teenager s partičkou a teď jezdím už sama. Je to trošku jiné trampování, ale dalo by se to tak brát. Letos jsem vzala batoh, spacák a celtu a odletěla jsem čtyři sta kilometrů za polární kruh, kde jsem asi týden chodila po horách.
Říkáte, že hudba je pro vás terapií proti smutkům a trápení. I v jedné písni na novém albu zpíváte, že je čas se vším se smířit a žít. Je novinka konečnou tečkou za něčím bolavým?
Přála bych si to, ale nemůžu vědět, jestli je to konečná tečka. Navíc jsou věci, které má v sobě člověk celý život. Ne že by je nezpracoval, ale nezapomene na ně, nese si je s sebou a utvářejí jeho další prožívání. Muž s bílým psem je deska, kde vzpomínám především na rodiče a na to, jak jsme spolu jezdili trampovat.
Kdo vlastně byl John Wood, indiánským jménem Muž s bílým psem, a proč zpíváte právě o něm?
John Wood je naprosto smyšlená osoba. Načetla jsem spoustu knížek o tehdejších reáliích a vymyslela jsem si ho. Pustila jsem se dokonce do několika vět v šošonštině, o které jsem si psala na univerzitu do Utahu.
Album je výpravné. K CD patří i zpěvník, a dokonce knížka s příběhem. Jak dalece je provázaný s písničkami?
Většinu písniček na albu jsem psala podle toho příběhu, ale dva tradicionály Shenandoah a Za Cukrovou horou jsem si tam dala, protože jsem je tam prostě chtěla mít. Přišlo mi, že se tam hodí, že by příběh mohly doprovázet, že si je mohl klidně někdo zpívat u ohně anebo když jel na koni.
Proč písně i příběh vyprávíte v mužském rodě?
Nevím proč. Celé album je nazpívané v mužském rodě. Nějak to neřeším. Mnoho trampských písniček, které by zpívaly ženy v ženském rodě, není, tak jsem v tom asi tak zůstala. A chtěla jsem ten příběh prostě vyprávět takhle.
V posledních letech vytváříte věci vždy propojené jedním tématem. Už víte, jaké to bude příště?
Teď jsem napsala melodram pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Zdá se, že to bude vydávat Supraphon. Jde o celovečerní program o Anitě Garibaldi, s baletem, herci, zpíváním. A v hlavě už mám další dvě desky, ale třeba mě napadne ještě něco daleko lepšího, takže to říkat zatím nebudu.