Za debutové album Hedgehog získal loni Thom Artway dvě ceny Anděl. A zatímco hudební nápady pro něj hledal v Austrálii, pro inspiraci k písním na novou desku vyrazil na Sumatru. Novinku All I Know představí českému publiku na podzimním klubovém turné, v listopadu a prosinci i ve Velké Británii a Skotsku. Představil ji i v rozhovoru pro Události v kultuře.
Thom Artway se podělil o všechno, co ví. Ani nemusí nikdo poslouchat
Rozhovor s Thomem Artwayem (zdroj: ČT24)
Skončilo druhým albem období melancholie z první nahrávky?
Ne tak úplně. Nicméně oproti prvnímu albu je jistě rychlejší a troufám si říct, že barevnější.
První polovina desky je svižnější, druhá pomalejší, je slyšet hodně elektroniky, i tak mám pocit, že vás to stejně nejvíc táhne k folkovému písničkářství.
Vždycky se snažím postavit skladby na písničkářském základu, abych si je pak mohl zahrát s kytarou u táboráku. Ale je pravda, že jsem začal poslouchat více elektroniky a do té hudby to tak přirozeně vplulo. Konkrétně ve čtvrté písničce Chasing The Wires, kde se objeví také Lenny, a v poslední písničce, kde je dokonce operní pěvkyně, jsou tam dechy. Zní smutně, je o srovnání se s minulostí.
Cítíte se lépe v pomalejších, nebo rychlejších skladbách?
Libuju si v pomalých písních. Třeba nejlepší písničkou z desky je podle mě Many Partings. Je smutná, pomalá a myslím, že na ní se nejvíc podařilo zachytit atmosféru studia a textu.
Texty se hodně zabývají vztahy. V jedné písni ale zpíváte o muži, který zemřel ve válce, a dcera, která ho nikdy neviděla, kreslí vojáky. To je reálný příběh?
Jednou, možná před pěti lety, jsem hrál u Lennonovy zdi a poslouchala mě nějaká slečna se svou mamkou. Otec té holky, který zemřel ve válce, pocházel z Prahy, a proto sem přijely. A tento příběh mě pak inspiroval k napsání písničky A Daughter ́s Drawing.
Hraním na ulici jste začínal – a buskingu se věnujete i teď, kdy koncertuje po klubech a na festivalech. Má pro vás ulice pořád největší rajc?
Pořád mě to baví. Je to úplně něco jiného, na ulici vás nikdo nezná a musíte lidi dostat na svou stranu. Podobně to je i na větších festivalech. Nejvíc si užívám, když hraju někde pod mostem, v sedm osm hodin večer, kdy už je tma. Ani nemusí nikdo poslouchat. To si užívám asi nejvíc.