Kniha Než potkala mě se dá brát jako trochu pozdní doplňková četba ke kvalitnímu autorskému dílu. Kdo netrpí žárlivostí, může se u ní i nudit. Kdo ale měl tu možnost připustit, že byl někdy žárlivosti vystaven, nebude možná nad raným románem Juliana Barnese ohrnovat nos.
Od Barnese dnes již patrně neočekáváme velké experimenty. Přesto se nelze zbavit dojmu, že titul Než potkala mě je více autorovým stylistickým cvičením ad hoc než skutečně románem, od něhož se nelze odtrhnout. Současnému čtenáři totiž chybí dobový kontext.
Tehdy a nyní
V pořadí druhý Barnesův román byl do češtiny přeložen až po šestatřiceti letech, sice nevyvanul zcela, ale čtenáři někdy nezbývá než přemítat nad tím, jak vážnou roli hrála intelektuální paradigmata tehdy a nyní. Srovnání vyznívá ve prospěch minulosti, nicméně záleží také patrně na míře odstupu, jakou k nim autor zaujímá.
O Barnesovi víme, že patří k těm výjimečným literátům, kteří nežijí pouze ve své „splendid isolation“ za kanálem, ale podstatnou část svého života věnoval kultuře kontinentální, té francouzské zvláště. Víme to zejména díky Flaubertovu papouškovi (1984), ovšem ozvuky této vášně se objevují už od počátků jeho díla.
Pro lepší pochopení kontextu, v němž vznikal román Než potkala mě, proto neuškodí načíst francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana, abyste se dovedli lépe vcítit do tehdejšího omámení všudypřítomnou psychoanalýzou. Vystačíte si ale případně i s rakouským rodákem z Příbora Sigmundem Freudem. Koneckonců i Lacan o sobě tvrdil, že je pouze čtenářem Freuda.
Retrospektivní žárlivost
Základní zápletkou příběhu je rozhodnutí profesora historie Grahama Hendricka opustit po patnácti letech svou ženu Barbaru a vrhnout se do náruče nové a mladší ženy Ann. Zdánlivě banální moment, jenž Graham stvrdí svatbou (a předtím rozvodem), by mohl být jen jedním z mnoha příběhů o novém začátku (a starých dluzích). Barbara ale ženské zbraně zcela nesloží a důvtipně zařídí, aby Graham viděl dávno zapomenutý film, v němž ovšem kdysi – aniž by to věděl – jeho nynější žena Ann hrála.
Barbara tím ve svém bývalém choti spouští předtím nikdy nezažitý pocit žárlivosti. Na plátně totiž Graham objeví vedle své ženy (ve špatné roli) ještě to, co si dosud s Ann vůbec nespojoval: retrospektivní cizoložství. Jeho žárlivost získá podobu nekonečných filmových retrospektiv, kde Ann bude mít vždy hlavní roli. Od fiktivního filmu a hrané role je přece někdy jen krok ke skutečnému životu a nehraným vztahům.
Čtěte Freuda, tam to všechno je
Tato skoptofilie, jakýsi druh vizuálního fetišismu, není jediným tématem odkazy nabité knihy, v níž autor testuje čtenářovu pozornost. V románu nechybí všudypřítomné vytěsnění, kastrační syndrom, oidipovský komplex, onanie, láska k matce, cudnost mnichů, latentní homosexualita…
Podstatnou část věnuje Julian Barnes samozřejmě snům, které se Grahamovi zdají. Nejkomičtější se v té souvislosti zdá být s odstupem času postava úspěšného přítele a spisovatele Jacka Luptona, který se stane jakýmsi vykladačem snů, jimž Graham stále více podléhá. Svou roli tu má i Freudův doutník. Chce se říct: čtěte Freuda, tam to všechno je.
Jakkoli vše odkazuje na psychoanalýzu, syžet, vztahy i gradace této literární grotesky z raného Barnesova období nemají samozřejmě nic co dělat s představou, že jsme jen obětí spodních proudů našeho psychického nevědomí. Julian Barnes je dalek toho, aby se nám pokoušel nabídnout jen trochu zakalenou psychoanalytickou limonádu z intelektuálních kruhů v krizi.
Spíše si z psychoanalýzy tak trochu dělá legraci. Byť somnambulní, protože sarkasmus, ironie a skryté významy jsou v knize roztroušeny způsobem, v němž se nemusíte vždy najít. Možná ani v autorově pozérství, které je v jeho raném díle jaksi silnější, než jsme zvyklí u novějších knih.
Lacan tvrdil, že psychoanalýza není ničím jiným než diskursem. Buď vás přesvědčí, nebo ne. To samé ostatně platí i o Barnesově knize.
Julian Barnes: Než potkala mě (Before She Met Me). V překladu Jiřího Hanuše vydalo nakladatelství Odeon, 2018.
