Hlavní postavou novely izraelského spisovatele Davida Grossmana Přijde kůň do baru je smutný klaun. Během jeho dvouhodinové produkce se o něm dozvíme téměř vše. Budete-li chtít, dozvíte se leccos i sami o sobě.
Dílo oceněné britskou mezinárodní Man Bookerovou cenou za rok 2017 je mistrovskou literární fikcí, pohybující se na ostré hraně mezi temnou groteskou a sebezpytnou satirou. Zdánlivě hlavní komikovou činností je pouhé vyprávění vtipů.
Příběh, nahlížený z pohledu soudce, zavádí čtenáře do přímořského izraelského letoviska Netanja. Zde na scéně nočního klubu vystupuje se svou stand-up komedií stárnoucí komik Dov Grünstein. V zásobě má velké množství vtipů: lechtivých, košilatých i otevřeně ryze vulgárních. Jeho vystoupení ale netrvá dlouho, zasazení vyprávění vede ovšem velmi hluboko do minulosti samotného vypravěče.
Originální východisko Grossmanovy prózy je ovšem zároveň dvojí uměleckou poctou svého druhu. Nemusíte o tom nic vědět, je ale dobré si to připomenout. První pocta patří revuálnímu komikovi Lenny Bruceovi (1925–1966), druhá spisovateli Franzi Kafkovi (1883–1924).
Zatímco postava první je našemu kulturnímu prostředí téměř neznámá, odkazovat na Kafku se zdá být dnes skoro nevkusné. Ponechám proto kafkologům analýzy, v čem je či není Grossman kafkovský.
Kniha nenabízí jen proměnu mladého muže během jednoho vyprávění od mladosti doslova na práh smrti, ale i neotřelý způsob vidění věcí „vzhůru nohama“. Silným rysem Grossmanovy prózy je nezadržitelný rytmus introspekce, s níž spisovatel virtuózně pracuje. Ten mu umožňuje zrychlovat atmosféru, zpomalovat, nabízet bezpočet odboček. Bez nastavované vyprávěcí „komické kaše“ by próza ztratila to podstatné.
Přitom, jakkoliv se v novele nacházejí přímé narážky na vládu premiéra Benjamina Netanjahua (místo, kde vystupuje klaun Grünstein, se ne náhodou jmenuje Netanja), je ale mnohem více obecnou zprávou o křehkosti naší existence. A tady je skutečně jedno, zda je novela lokalizována do Izraele, nebo do jiné země.
Humor nejen židovský
A potom samotný humor. Humor sarkastický, sebestředně sebeironický, totiž není – jak velmi dobře víme – jen výsadou humoru židovského. Český čtenář tak může mít místy pocit, že vhledy do životního příběhu jednoho klauna, který tu (nezapomínejme) vypráví jeho přítel z dětství, soudce ve výslužbě, jsou mu povědomé.
Variace na Poslední soud stejně jako sebemrskačský sebezpyt (soudce se jmenuje Lazar) je ale přece jenom vlastní více národu, jemuž kdysi Hospodin přisoudil roli národa vyvoleného.
Tím dosahuje novela nejen hlubšího podtónu, nevratné ironie neodvolatelné smrti, jaksi tragicky vypsané a znovu prožívané. Třeba na scéně jednoho šantánu, kam si komik pozve svého soudce.
Grossmanova mistrovská novela Přijde kůň do baru se v kontextu jeho tvorby lehce vymyká. Formátem, nikoliv ovšem vyzněním. Některé špatné vtipy se dají nakonec i dobře zapamatovat. Třeba jako ten o želvě nebo papouškovi. Znáte?
A tenhle znáte? Když přijde kůň do baru, víte co pije?
David Grossman: Kůň přijde do baru, v překladu Lenky Bukovské a Mariany Fisher vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2018.
