Krátce před svými devadesátými narozeninami vydává Karel Šiktanc novou sbírku, tvoří ji básně napsané v posledních dvou letech. Svou novinku nazval Ubírati se. V pražském Divadle Viola ji 21. června uvede spolu s herci Josefem Somrem nebo Lukášem Hlavicou. Kam se ubírá, naznačil také v rozhovoru s Petrem Vizinou pro pořad Kultura+.
Shromáždil jste básně z posledních dvou let. Co je v nich uloženo?
Řekl bych, že základní tóninou knížky je stařec, který se dívá na svět okolo a je vděčný, že tady ještě je, že má dost sil si takovou knížku ještě udělat. Beru to trochu jako dar.
Vzpomněl jsem si na knihu rozhovorů, kterou jste napsal s Jaromírem Slomkem. Říkáte v ní, že si tak trochu proti době vyvzdorováváte vlastní jazyk, držíte si ho. A možná i archaismus v názvu sbírky – Ubírati se – je takový váš vzdor.
Je to moje dennodenní pračka o slovo, ale pračka v nejlepším, dost žiji s jazykem, s rodnou řečí, která je pro mě nesmírně bohatá a skýtá ohromné věci. Jenže některá slova se už malinko ztrácejí, už nejsou v plném světle. Ono „ubírati se“ je z jedné básničky, která končí: „Bože, ta nádhera mít slovo ubírati se, co skoro na umření.“ Ta slova jsou opravdu skoro na umření a mně sem tam jde i o to, aby zůstala naživu.
Navíc člověk pořád hledá umění, jak dostat slova buď do přímého kontrastu, nebo do nádherné harmonie. Slovo někdy potřebuje kus světla, hodit na něj světlo a spojit ho s druhým slovem – a pak vytvoří to, co si přejete, aby se na malém prostoru srazilo co nejvíce věcí, kterými žijete.
V jedné básni píšete, že se vám básně zdají nebo že se vám verš přihodil ve spánku. Přemýšlíte tedy o slovech při spaní a při buzení vám zní v hlavě?
Čím člověk nakládá, tím žije, zvlášť v těchto pozdních letech. Nemám moc času, kdy nevím, co dělat. To je štěstí trochu. Jenomže slov je už tolik, že mi opravdu lezou sem tam, a když se probudím, začnu si říkat třeba i nějakou hloupost. Dělám také hádanky, takže to je věčná hra. Na slovo ohromně věřím. Například se Slomkem si vyměňujeme slovní permutace a možnosti, ale slovo, které je schopno oslovit, které je schopno na chvilku někoho probudit nebo rozčílit nebo možná ulaskat – to je to, co člověk chce a co by rád.
Říkal jste, že obhlížíte svět a jste rád, že na něm jste. Tím ale obhlížíte i vlastní život. Ve vašich básních vidím snahu podívat se zpátky, například ve verši, kde píšete, že možná nejtěžší je vážit si sám sebe. Je ohlížení přítomno i v nové sbírce?
Návraty jsou logické, protože paměť se neustále ozývá. Člověk v dětství – ani o tom neví – nabere základní barvy, tóny, krajinu a tak dále. Věci, které se vám pak v pozdějším věku, když pracujete s poezií, ozývají a vracejí.
Napsal jsem například jednu báseň v próze, jmenuje se Zastávka na znamení. O starém muži, který ráno vychází z domu na kraji města, všichni se ženou do metra, mají mobily, Vietnamec pořád svítí, ale on stojí a nechce se mu nic. Ani do města, ani zpátky domů. Má vlastně jenom svou řeč, která může být třeba tichá, která jde jen hlavou. Své pravosloví. To je to, čím člověk, který se pokouší vládnout slovem, žije.
- Dneska i růže mají těžkou hlavu.
- (Pár plátků po zemi …
je věta vedlejší.) - Sní se mi o verši.
Ale to po mně čím dál skoro k nepřečtení:
zleva, zprava.
Všecko to od konce. Všecko to od začátku.
Ty růže. I ta hlava. - To možná.
V trnu. V pupenu.
V lepu mízy. V uslintané zeleni
a rzích. - To tu a tam. Jakž takž.
Tu krátké svezení, tu půlka světa po svých.
Tu doslýchat i chór, tu zpívat andělíčky. - Tu se obzor usmál, tu si srdce sedlo.
„Co ti po mně?“
„Nápodobně.“ - A co když zrovna tím svět naživu:
tím krutě stolistým, skvostným protiřečením
vůně a barvy a trní a sametu a padané krve?
Co květ.
Co se mu nechce do pugétu. - To sotva. Kéž by… A nic natuty.
Jen jeden věčný pár: matky a rekruti. - Jsme čísla jednotného.
Množná je moc. Moc všeho zlého. - Však ze vší námahy vezdejší povahy
nejtěžší možná
vážit si sám sebe.
