Osoba v Cannes nežádoucí, dánský režisér Lars von Trier, se po sedmi letech zákazu vrátil na mezinárodní filmový festival do Cannes. Už přijetí jeho nového filmu The House That Jack Built (Dům, který Jack postavil) do hlavního programu vyvolalo zájem ještě před zahájením festivalu. Trierova novinka se promítala mimosoutěžně a ani po ní nenásledovala tisková konference, i tak se o ní dost mluvilo – diváci ze sálu odcházeli ještě během promítání, vadilo jim brutální zobrazení zla a týrání žen a dětí.
Zprávy z Cannes: Trier postavil pornografii zla, je to smutná podívaná
Lars von Trier provokuje Cannes (zdroj: ČT24)
Při návratu Larse von Triera do Cannes bylo znát, že ho publikum rádo vidí a ve vzduchu byla cítit atmosféra odpuštění za filmařovo nešťastné uřeknutí. Na tiskové konferenci po filmu Melacholia se před sedmi lety zapletl do svých slov a málem ze sebe vytvořil příznivce nacismu.
Stranou pozornosti nezůstal ani tentokrát. O jeho novém filmu mluvili ti, co ho viděli, a ještě víc ti, co ho neviděli. Při sledování Trierovy novinky mi přišla na mysl slova známého australského filmového kritika Davida Strattona, o němž mimochodem uvedli loni v Cannes v hlavním programu celovečerní film. Stratton přiznal zásadu, že o velmi krutých filmech, kde zlo nemá opodstatnění, nereferuje.
Umění vraždy
Film The House That Jack Built je pornografií zla. Zobrazuje zlo na nízké úrovni, v tomto případě nejde o umění, byť sebeošklivější, ale o exhibici zbytečné perverze. Dvouapůlhodinové drama o sériovém vrahovi je situováno na konec 70. let do Spojených států. Příběh je členěn na „nehody“, tedy jednotlivé kapitoly zločinů.
Hlavní hrdina Jack (jehož hraje Matt Dillon), posedlý úklidem a pořádkem, pracuje jako stavitel, ale spíš se považuje za architekta. Chce si na břehu jezera postavit dům podle svých představ, jenže moc se mu je plnit nedaří. Mnohem úspěšnější je jako zločinec – během dvanácti let spáchá 66 vražd. Všechno to násilí, které s sebou vraždění nese, si přitom připravuje jako práci na uměleckém díle.
Film navíc dělá z žen a policistů nejhloupější lidi na světě. Ženy zobrazuje jako naivky, které si ani nic nezaslouží, obzvláště když si o vraždu dokonce koledují. To je případ první Jackovy oběti v „nehodě“ s Umou Thurmanovou.
Trier do filmu montuje záběry z koncentračních táborů, obrazy diktátorů (Hitlera, Stalina, Maa, Mussoliniho) a tím ospravedlňuje své činy. Děj prokládá také obrazy, třeba Paula Gauguina, nebo hudbou geniálního pianisty Glenna Goulda. Ale těžko lze ve filmu najít vodítko, proč cituje zrovna je.
Perverze místo vášně
Skutečné umění potřebuje k tvorbě lásku a vášeň, říká Jackovi ve filmu Bruno Ganz, který hlavního hrdinu přivede do podsvětí a následně do pekla. Jako by promlouval k Trierovi. Jako by talentovaný filmař tušil, že už nenajde pro svou tvorbu vášeň, s níž tvořil své první filmy jako Evropa nebo Prolomit vlny a s níž počátkem 90. let prorazil na plátna kin po celém světě. A tak se z něj stal umělec zabijáckých her a perverzních extrémů. Touhle cestou už se ostatně ubíral v předchozí Nymfomance a Antikristovi.
Lars von Trier je pořád výborný tvůrce, svůj potenciál ovšem používá na vyřizování si účtů se světem skrze perverzi. Bylo by pro filmový svět skvělé, kdyby tím vznikala díla opravdu pobuřující a provokující. Zatím po zhlédnutí posledního Trierova pokusu zůstane v natěšeném divákovi jen lítost nad jeho tvůrcem.