Výpravná monografie Milana Knížáka Žít jinak připomíná, jak podnětnou a významnou a také všestrannou osobností byl. A minulý čas je zde zcela namístě. I v souvislosti s nedávno vydaným albem Knížáka a kapely Aktual Necháme svět zvířatům.
Recenze: „Pokora je to, co chybí.“ Milan Knížák žil jinak
Stydět se nemusí
Řeč totiž bude především o období od počátku šedesátých let do let osmdesátých… Byly to ale časy, napadne při četbě a prohlížení monografie. Časy, kdy Milan Knížák vstupoval svými akcemi a projekty do veřejného prostoru, časy, kdy se svou kapelou Aktual stavěl na hlavu vše, co si tehdy posluchači představovali pod pojmem rock, anebo vůbec běžně produkovaná a konzumovaná hudba, časy, kdy se snažil o vytvoření stejnojmenného společenstva, jež by žilo podle vlastních, „aktuálových“ pravidel – časy, za něž se rozhodně Knížák stydět nemusí.
Jeho razance a přesvědčení o správnosti nastoupené cesty, ať to stojí, co to stojí (a že to také stálo, nezapomínejme, v jakém období se to pohybujeme), dodnes budí zasloužený respekt. O to zaslouženější, že Knížák tvořil více méně v odtržení, bez bezprostředního kontaktu se světovým děním. Knihy, fotografie či ústní zvěsti nemohly o světě nikdy podat postačující informaci, pouze přinášely podnět a také vědomí, že „v tom“ není sám.
Působit vším
Milan Knížák, ročník 1940, sice neměl formální umělecké školení, díky tomu však mohl daleko svobodněji přistupovat ke všemu, co tehdy tvořil. A nebylo toho málo, rozptyl jeho aktivit již byl naznačen. Zpětně je jen dobře, že Knížák pořizoval ze svých akcí dokumentaci, často i slovní – již můžeme vnímat i jako jakési teze či manifesty.
Ve všech kladl důraz na autenticitu – či aktuálnost, použijeme-li autorské označení –, individuální vklad, zodpovědnost každého z tvůrců. Tohle vše je důležité, protože chápal-li Knížák svou činnost v roce 1966 jako „primární osvětu, hygienu“, bylo mu také jasné, jaké prostředky musí použít: „Využívat každé situace k demonstraci, k útoku na své okolí a na sebe samého. Použít prostředky s co nejpřísnější intenzitou působení. Učinit z mnoha životních situací hru a tím je zbavovat křečovitosti a obludnosti. Působit každým gestem, slovem, činem, pohledem, vzhledem. VŠÍM.“
A nutno dodat, že nezůstalo u slov, Knížák vše také uváděl v život. A opět, bylo jedno, zdali k tomu docházelo v oblasti akčního umění (či happeningů), hudby, výtvarných artefaktů, návrhů oblečení, nábytku nebo destruovaných gramofonových desek či – a to je důležité – v „pouhém“ každodenním životě. Anebo v již zmíněné komunitě. Vše bylo důležité a rovnocenné. I v tom spočíval (a spočívá) Knížákův neoddiskutovatelný přínos, a textová i obrazová část monografie Žít jinak jej potvrzuje.
Jen polechtání
A nyní k úvodem zmíněnému minulému času: v průběhu doby jako by se to vše nějak vytrácelo a vrchu začaly nabývat projevy spíše negativní, kdy to, co Knížákovi dříve pomáhalo, ona zarputilost, vědomí vlastní cesty, dostalo záporná znaménka. Zkrátka jako by došlo k jistému překlopení – mám teď na mysli Knížákova polistopadová vymezování se, veřejnou činnost, jeho současnější produkci.
Čímž se dostáváme k „aktuálnímu“ albu souboru Aktual Necháme svět zvířatům, které vyšlo loni v prosinci. Knížák na něm společně s řadou muzikantů nabízí jednak aktuální tvorbu, jednak nově nahrané starší skladby. Pokud jde o hudební stránku, například Rudá lejna (2016) jsou již několik dekád starou vestou, což ostatně platí pro většinu nové produkce, mechanicky kombinující pasáže ovlivněné soudobější klasikou s deklamativními.
Jistě zajímavější je následující Sen je smrt (1988), s hezky použitou dusavou rytmikou, jež ve spojení s rozjímavým textem dobře funguje. Pro loňskou skladbu Hymna postmoderního rebela platí to, co pro úvodní, jistě ale stojí za to ocitovat jeden verš: „pokora je to, co chybí“. Svatá pravda, pane bývalý řediteli.
Necháme svět zvířatům
Jistě, pochválit lze píseň Aby nám sny nezešedly (2015) s klasicisující náladou a textem, bránícím čistotu a věrnost (všemu). Ovšem následující My jsme valaši (2016), s výmluvným textem („na starých zámeckých schodech sídlí Alláh / čech býval tak statný hřebec / dneska valach … v staropražském skanzenu / dnes je mešita…“) snad raději ani nekomentovat. Překvapí vyznění mnoha nových textů: v podstatě se říká, že svět je zlý, lidé jsou blbí, „do budoucna hledíme bez naděje“ či „CO BUDE TEĎ S NÁMI?“ a podobně. Zkrátka, až rezignující…
Druhou polovinu alba zaplňují živé nahrávky aktualovské klasiky, to znamená skladby napsané v letech 1967–1970. Popravdě řečeno ovšem nechápu, proč vyšly již ve výborných původních nahrávkách. Cítí snad Knížák, že je třeba je opět vydávat? Proč? Vracet se k něčemu, co udělal před padesáti lety? Jak by se k tomu asi stavěl v roce 1967? Vždyť i v textu z roku 2017, jímž uvádí svou monografii, píše: „To, co před několika desetiletími působilo jako provokace, je dnes jen polechtáním, někdy dokonce všedností.“